Tato secesní budova byla postavena v době vlastenecky smýšlející společnosti jako Národní dům, sloužící kulturně-společenskému vyžití občanů, poté co byl Karlín povýšen na město. Tehdy to bývala móda, svoje Národní domy již měli například Královské Vinohrady, Smíchov, Žižkov i Nusle. Výstavba podle návrhu architekta Josefa Sakaře trvala jen něco málo přes rok, a již 1. 5. 1911 se otevřela veřejnosti. Stavbu měl na starosti stavitel Otakar Nekvasil.
Třípatrová budova má z každé strany rizalit s balkonem, jeden nad hlavním vchodem, který je i průjezdný, druhý je orientovaný na sever do zahrady. Boční nízká křídla budovy po bocích terasy se schodištěm na zahradu byla využívána jako kuželkárny. Na zahradě zůstal dodnes původní dřevěný altán. Dům byl ve své době i dobře technicky vybaven, měl elektrické osvětlení a vytápění párou a teplým vzduchem.
Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová
Restaurace, kavárna, galerie i pivnice kde byla založena KSČ
V Národním domě se nacházela restaurace a kavárna s velkou zahrádkou přes celý park, který býval dříve až k tramvajové trati, s kapacitou zhruba 2 000 návštěvníků. V 1. patře býval velký sál s jevištěm, šatny a malý sál. Ve 2. patře bylo pět lóží s výhledem do sálu, galerie, spolková místnost Měšťanské besedy a byt restauratéra. V suterénu pak byla ještě vinárna, kuchyně pro restauraci a pivnice, kde byla v roce 1921 založena Komunistická strana Československa. Na tuto událost odkazuje pamětní deska, která bývala umístěná na fasádě, po rekonstrukci jí tam však památkáři nedovolili vrátit, ale ani zničit, protože dům i deska jsou památkově chráněné. Proto se dnes nachází skrytá na chodbě v suterénu.
Centrálním prvkem interiéru je monumentální tříramenné schodiště s kamennou balustrádou a štukovou výzdobou. Autoři výzdoby jsou Antonín Štrunc a Otakar Rákosník. Tohoto zajímavého prostoru si všímají naši i zahraniční filmaři, a tak se schodiště objevilo v několika filmech a seriálech, například Rapl nebo Hořící keř.
Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová
Československý rozhlas i Říšský vysílač. A povodeň
Národní dům sloužil svému účelu do konce první republiky. V roce 1938 koupil budovu Československý rozhlas, který jí ale začal plně využívat až po válce. Během protektorátu ji používali Němci pro vysílání Říšského vysílače Čechy. První větší přestavbou interiéru prošla budova v 50. letech, kdy se sály a salónky postupně měnily v nahrávací studia. Další modernizací prošla budova v letech 1997–1998, zároveň došlo k částečnému obnovení původní stavební dispozice přízemí a schodiště a k rekonstrukci hudebního pavilónu a parketu v přilehlé části parku. Po velkých povodních v roce 2002 muselo dojít k opravám znovu, tato nešťastná událost byla využita pro lepší přizpůsobení budovy modernímu rozhlasovému provozu a zároveň interiér přiblížila opět původnímu stavu. V tomto případě se tedy potvrdilo pořekadlo, že všechno zlé je pro něco dobré.
Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová
Dnes zde v suterénu kromě technického zázemí najdeme i místnost, kde zkouší dětský sbor Českého rozhlasu. Do povodní v roce 2002 zde bývala také absolutně zvukotěsná komora, kde nebyl žádný dozvuk a člověk mohl slyšet tlukot vlastního srdce, ve které se zkoušely např. klaksony do aut. Při povodních však byl celý sklep zaplaven a voda sahala až do výšky necelého metru v přízemí. Díra, kterou se voda do budovy valila, byla prý tak velká, že jí vojáci zahazovali týden betonem, aby jí ucpali. Vysílání se tehdy muselo přesunout na 293 dnů do centrální budovy Českého rozhlasu na Vinohradech.
Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová
Ticho, natáčíme. A nekouřit prosím
Na schodech ze suterénu se směrem ke studiím již začíná objevovat koberec, který má za úkol tlumit hluk kroků na chodbách. V prvním patře domu se nyní místo velkého kulturního sálu nachází dvě nahrávací studia. Studio A slouží primárně k nahrávání hudby filmové či klasické a je největší svého druhu v Evropě. Kromě orchestru českého rozhlasu ho využívají i zahraniční produkce. Tento sál pojme celý symfonický orchestr. Pokud se zde zrovna nahrává filmová hudba, tak mají hudebníci před sebou pláno, na kterém se film promítá a oni tak reagují přímo na aktuální děj. Na studio navazuje ještě místnost režie, kde sedí při natáčení režisér a technik. Do roku 1969 bývala místnost režie na druhé straně, pak ale sál vyhořel od nedopalku cigarety a při rekonstrukci využili situace, přemístili jí naproti a mohlo tak vzniknout ještě nové menší studio B. Pro fanoušky české hudby ještě dodáme, že ve studiu A nahrával třeba i orchestr Karla Vlacha nebo Ivan Mládek, který zde natočil všechny své skladby.
Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová
V každém ze studií je použito jiné obložení stěn, podle účelu, pro který slouží. Studio B je uzpůsobeno na nahrávání mluveného slova. Vznikají zde třeba audioknihy nebo rozhlasové hry. Prostor je členěn na tři části. Nachází se zde místo pro účinkující s okénkem do vedlejší místnosti režie. I když má rozhlas velkou databázi zvuků, lepší je dělat ruchy naživo, a tak zde mají ruchaři různé propriety, na kterých můžou vytvářet zvuky scházení ze schodů, bouchání dveřmi, vrzání postele, psaní na stroji nebo třeba zvuk rychlovarné konvice při vaření kávy. Prostřední místnost je přípravna, tam si herci s režisérem předčítají texty, ale může sloužit i jako další nahrávací místnost. Vpravo je potom další samostatná místnost čistě na ruchy, jako například chůze po kamení, klapot kopyt, nebo je zde velké umyvadlo, kde dokáží vytvořit zvuky vody od šplouchání kačenky na rybníku po námořní bitvy. Dále je tzv. plenér, což je místnost, která nemá žádnou odezvu, přesně jako když jste venku.
Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová
Rádio pro 21. století. I po sto letech
V budově v současnosti vysílají dvě rádiové stanice, a to Rádio Praha (dříve Regina) a Český rozhlas Region. V rámci akce Open House mají návštěvníci každoročně unikátní šanci být součástí živého vysílání stanice Rádia Praha. „Dnes se vysílá čistě digitálně, už nepouštíme hudbu z cédéčka. Máme tu vysílací systém, který agreguje všechny prvky vysílání – muziku, upoutávky, příspěvky do zpráv. Ten se dá se přepnout na tzv. autopilota. Toho používáme třeba přes noc, kdy v budově není moderátor, ale jen technik, který hlídá, jestli přístroj správně funguje“, vysvětluje provoz rádia moderátor Rádia Praha Honza Chlaň.
Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová
Vedle studia se nachází „newsroom“, srdce zpravodajství obou rozhlasových stanic. Kromě šéfredaktora zde pracuje tým 12–15 lidí, a to jak reportérů, kteří připravují reportáže do zpráv, ale i další, kteří je zpracovávají nebo stříhají.
Milovníci rozhlasu můžou aktuálně navštívit i výstavu v Národním technickém muzeu připravenou k výročí 100 let od zahájení pravidelného vysílání u nás s názvem „Sto let je jen začátek. Český rozhlas 1923–2023“.
Sdílet / hodnotit tento článek