
Některé domy zkrátka mají štěstí. Do vínku je jim nadělena nějaká privilegovaná lokalita, dramaticky členitý terén, mimořádně povedené stavební provedení nebo třeba vynikající výhledy do okolní krajiny. Něco, co je činí originální. Je to až nespravedlivé. Zvlášť, když je porovnáte se sousedními domy poblíž a zjistíte, že ty tolik štěstí neměly – jsou tudíž fádní, nezapamatovatelné.
Hodí se asi zmínit, že rodinný dům, usazený na okraji Sitges, nepochybně patří do té první kategorie. Mezi ty šťastné. Vždy k nim patřil, už od svého dostavění před lety. Má kolem sebe zeleň, což je ve Španělsku velká vzácnost. Taky rozhled do kraje, těsnou blízkost přírodního parku Garraf a k tomu je z něj nedaleko k pobřeží. K městu Sitges, vyhlášenému letovisku, to také nemá daleko. Ale stojí natolik stranou, aby měl klid.
Zkrátka trefa do černého. Kde je tedy háček? V tom, že se ve svých původních dispozicích, provedení i materiálu už trochu přežil, a potřeboval rekonstrukci. Noví majitelé sice byli nadšení z jeho umístění a toho, co v příbřežní krajině fyzicky ztělesňoval. Ale úpravy už zkrátka byly zapotřebí. A o jeho stavební „aktualizaci“ se měli postarat architekti ze studia Roman Izquierdo Bouldstridge. Kteří, vedeni přáními svých klientů, stáli před nelehkým úkolem.
Žádné: „Přidejte dvě koupelny a jednu ložnici.“ Kdepak. To zadání se spíše točilo kolem série otázek, na které bylo třeba hledat odpovědi. Například to, jak asi může současná architektura vybízet ke hluboké kontemplaci moře, oblohy a přírody? Nebo jak je znovu možné propojit v harmonii lidi s jejich přírodním okolím?
Architekt, který filozofii rozumí
Musí se nechat, že Roman Izquierdo Bouldstridge byli pro hledání odpovědí dobře disponovaní. Rozmýšlení o účelu staveb a jejich roli v krajině, dokázali už několikrát převést do působivé praxe. I zde, na katalánském pobřeží, pětatřicet kilometrů od Barcelony a v dotyku s oblíbeným letoviskem (přesto skoro na samotě) se překonávali. Pro dům ze Sitges, který měli rekonstrukcí posunout současnosti a snivým cílům, zvolili zvláštní strategii. Která přísluší jinému kontinentu.
Jejich návrh totiž využívá japonskou designovou techniku zvanou Shakkei, což volně přeloženo znamená „vypůjčená scenérie“. Jde o postup na hranicích mezi filozofií a architekturou, v němž se vnější krajina (v Japonsku to zpravidla bývají zahrady) integrují do prostředí domu. Ve verzi dimenzované pro dům ze Sitges to ovšem nebyla zahrada, ale celá vnější krajina. Která se stává součástí domu tím, že ji obydlí svými okny rámuje jako série obrazů.
Není to žádné designérské feng shui, ale reálný koncept návrhu domu. Při němž nestačí dát do každého pokoje po jednom širokém oknu. Jde totiž o to, aby takový dům sám byl pozorovatelnou, místem pro výhledy. K čemuž patří rozvaha, strategie a velká představivost. Okna-obrazy se totiž v shakkei nesmí svým obsahem opakovat. Má to být jako obrazy galerie: vykreslené možná stejným mistrem, ale s odlišným obsahem.
Záleží i na tom, kde jsou na stěně „zavěšeny“ a co přesně jejich živé plátno bude obsahovat, přenášet do interiéru, po celý rok. Jeden takový obraz za oknem se samozřejmě bude měnit v průběhu dne i noci, i střídáním ročních období. Ale nikdy se nesmí stát jen prázdným obsahem. Proto je opravdové shakkei velký kumšt. A evidentně patří k něčemu, co v Roman Izquierdo Bouldstridge ovládají.
Silně se to promítlo do celé rekonstrukce, která z domu šťastného svými dispozicemi učinila dům přímo požehnaný.
Prázdnota, aby obraz vyniknul
Návrh totiž představuje konstruktivní, estetické a funkční vedení architekta, zaměřené na vytvoření jednoduchého a jednotného architektonického jazyka, který prostoru dává novou identitu. Okna a dveře jsou koncipovány jako jednotící prvek, napříč domem se neliší. Nabízí nízký až neviditelný práh, který spojuje i odděluje dva prostory.
V konceptu shakkei se tento meziprostor jmenuje ma. A zdůrazňuje koncept „prázdnoty“, kterou prochází světlo, vzduch a lidé. Přitom platí, že tento rám není možné od obrazu oddělit, ale přitom do něj nesmí vstupovat. Musí existovat, být zřetelný, ale nesmí dominovat. Nevhodně nastavený profil „prázdnoty“ by totiž dokázal pohřbít celý obraz. V domě Sigtes jej charakterizuje řada dřevěných rámů, tvořených masivními kaštanovými lamelami, zdůrazňuje výhledy do krajiny.
Tato nová rámovací kompozice, kde je příroda hlavní postavou, si hraje s různými rovinami a proporcemi a vytváří často úplně novou, abstraktní scenérii. Ani umělecké dílo nemůže viset jen tak na obyčejné stěně. Obraz transformuje celý prostor. V něm bílé stropy a stěny kontrastují s přítomností dřeva a okolní přírodou, a zároveň zvyšují jas interiéru.
Souhra dřevěných posuvných dveří v harmonii s dlouhými vodorovnými lamelami, které podpírají kolejnice, je inspirována strukturou japonských posuvných panelů známých jako fusuma. Tyto prvky v kombinaci s dřevěnou podlahou a nábytkem vyrobeným na míru vytvářejí teplou domácí atmosféru. Přítomnost rostlin uvnitř interiéru má rozšířit venkovní vegetaci do nového vnitřního prostředí. Projekt je tak příležitostí přiblížit lidi k jejich původnímu stavu spojení s přírodou.
Inverze programu a propojení
Dualita mezi živou a mrtvou hmotou je v shakkei přítomna též. Ztělesňuje ji tu například zeleň horských borovic za okny, v kontrastu se dřevem, které kdysi tvořilo kmeny kaštanů. Krajina se tak rozkládá mezi organickým a abstraktním, stírající hranice mezi interiérem a exteriérem.
Pokud jde o poněkud konvenčněji popsaný proces rekonstrukce, tak spočívala především v tom, že původně byl dům obýván pouze v horním patře. S vysoce členitým uspořádáním sestávajícím z chodeb a místností, které příliš nebyly propojeny mezi sebou, natož pak s exteriérem. Přízemí bylo samostatným prostorem, do značné míry postrádajícím přirozené světlo a větrání kvůli přítomnosti zdi z přírodního kamene, s omezenými otvory směrem ven.
Tam se také po náležité rozvaze s těmi stavebními úpravami začínalo. První zásah zahrnoval odstranění stávajícího pláště až na kostru konstrukce, demolici vnitřních příček. Druhá fáze zahrnovala vytvoření nových otvorů s konstrukčními výztuhami ve fasádě i ve vnitřních nosných stěnách, aby se různé části domu propojily k sobě navzájem, i s vnějším prostorem.
Návrh od Roman Izquierdo Bouldstridge využívá původní strukturu, sestávající z řady podélných nosných stěn orientovaných na jih a k výhledům, k vytvoření poetického architektonického jazyka, který umožňuje flexibilní program.
V horním patře se nachází pracovna, terasa, jídelna a kuchyň. Na ně pak navazuje obývací pokoj, schodiště, koupelna a herna. V přízemí se nachází veranda, vstupní hala, hlavní ložnice a koupelna, schodiště a prádelna. Program domu je invertovaný, proti zvyklostem převrácený. Nachází se tu totiž ještě dvě další ložnice, takže přízemí je vlastně tím „soukromým“ a „spacím“ prostorem, zatímco patro se spíše otevírá životu rodiny a těm kriticky podstatným výhledům.
Nová scenérie je plná klidu a harmonie, kde interakce světla hraje poetickou roli. Filozofii a japonským architektonickým konceptům hovět nemusíte, ale dobrou realizaci jistě doceníte. A dům v Sitges k těm povedeným opravdu patří.
Údaje o projektu
Název projektu: | Sitges House |
Typ projektu: | úprava a renovace rodinného domu |
Architektonické studio: | Roman Izquierdo Bouldstridge |
Lokalizace: | Sitges, Španělsko |
Vedoucí projektu: | Roman Izquierdo Bouldstridge |
Dodavatelé materiálu: | JUNG, Neolith, Klein, Finsa, Hangrohe, Kline, MUJI, Marset, Peronda, Philips, Simon, Swiss Krono AG |
Klient: | soukromá osoba |
Rok dokončení (finalizace): | 2024 |
Výměra užitné plochy: | 296 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek