REKLAMA

Bezpečnost na sídlištích: Základní principy

Jaké jsou základní principy bezpečnosti sídel a jak si z hlediska bezpečnosti obytného prostředí stojí panelová sídliště? Co je to objektivní a subjektivní bezpečnost? Jak bezpečná či nebezpečná jsou sídliště a jakým formám hrozeb a kriminality musí jejich obyvatelé nejčastěji čelit? Jak lze přispět ke zvýšení subjektivní i objektivní bezpečnosti veřejného prostoru na sídlištích nástroji architektury, krajinářské architektury a urbanismu?

Bezpečné bydlení na konferenci na FOR ARCH

ESTAV.cz pořádá konferenci Jak bezpečněji bydlet! Přednášky budou probíhat na veletrhu For Arch 2017. Přihlaste se již dnes na přednáškový blok! Více informací v samostatném článku.

V prvním dílu společně podnikneme imaginární procházku po vybraném sídlišti, a budeme číst jeho fyzické prostředí skrze základní indikátory bezpečnosti, jimiž jsou:

  • Míra osvojení si prostoru obyvateli – tj. do jaké míry přijímají obyvatelé odpovědnost za prostor, které se nachází vně jejich domů, a do jaké míry je tato odpovědnost konkrétní (tj. zda je jasné, čí určitý prostor je a zda jsou tito lidé ochotni své „teritorium“ střežit a bránit).
  • Stav fyzického prostředí, který úzce souvisí s předchozím bodem. Zvýšená sociální kontrola prostoru významně přispívá ke snížení počtu projevů vandalismu a výtržnictví.
  • Přehlednost prostoru – tj. do jaké míry je prostor čitelný a předvídatelný, usnadňuje orientaci obyvatelům a návštěvníkům, a naopak ztěžuje práci potenciálním pachatelům, kteří se v něm hledají úkryt a nechtějí být zpozorováni nebo vyrušeni.

V tomto dílu se nebudeme zabývat sociálními faktory s významným vlivem na bezpečnost obytných čtvrtí – pověstí čtvrti, mírou soudržnosti/solidarity lidí ze sousedství a mírou identifikace obyvatel s domovskou čtvrtí omezující fluktuaci rezidentů.

Čí je prostor okolo domu, kdo se o něj stará?

Otázka, která na sídlištích zdaleka nenabízí triviální odpověď. Doporučený princip rozdělení prostoru na veřejný, poloveřejný, polosoukromý a soukromý zde nefunguje. Jednou ze základních charakteristik sídlišť je velké množství veřejného, převážně „zeleného“ prostoru, což znesnadňuje jeho údržbu (již dříve jsme psali o prostoru na sídlišti).

Soukromý a polosoukromý prostor se většinou omezuje na skromné předzahrádky. Ty v lepším případě v teplých měsících oživují prostředí květinami, které si před domem pěstuje některý z obyvatel domu. V horším případě jsou zarostlé mohutnými keři a stromy, které stíní oknům v nižších podlažích a navrch poskytují úkryt potenciálním pachatelům. Nejedná se o pobytový prostor, jímž bývají předzahrádky u předměstské nízkopodlažní zástavby. V některých případech jsou v soukromých rukou vlastníků domů i chodníky kolem budovy. Ty však jejich majitelé vnímají spíše jako nechtěné břemeno, o které se musí starat, než jako své teritorium, které je třeba hájit.

Typický příklad udržované předzahrádky, Nedvězská ulice.

K čemu slouží prostor okolo domu?

Velké množství veřejných prostor na sídlištích postrádá sociální vymezení (tj. onu jasnou odpověď na otázku komu „patří“, kdo o ně dbá), protože postrádají vymezení funkční (k čemu jsou určeny, čemu mají sloužit). Rozlehlé travnaté plochy bez chodníků a uličního mobiliáře v denních hodinách sloužívají k venčení psů, po setmění se stávají opuštěnými, temnými prostory, přes které není příjemné procházet. Rozšláplý psí exkrement na botě patří k těm nejméně závažným rizikům.

Souvislé keřové porosty vyšší než dospělý člověk možná plní funkci izolační zeleně, rozhodně ale nejsou městskou rekreační zelení. Pocit nebezpečí, kdy netuším, kdo nebo co na mě číhá za rohem, respektive za křovím, je často zmiňovaným důvodem, proč se lidé určitým místům vyhýbají, obzvlášť v noci.

Je logické, že veřejná prostranství, která nejsou ani hezká a dobře udržovaná, ani užitečná z hlediska každodenních volnočasových aktivit obyvatel, málokomu z místních leží na srdci. Příliš se tedy nezajímá o to, kdo a co na nich dělá (pokud pro něj tato aktivita není vyloženě rušivá nebo v něm nevyvolává pocit nebezpečí). Málokomu tedy stojí za to vynadat člověku, který se v takovém prostoru vymočí nebo zahodí do křoví odpadek. Prostor „opuštěný“ rezidenty se záhy stane cílem vandalismu, útočištěm sociálně vyloučených skupin a místem se statisticky podstatně vyšším rizikem, že se stanete obětí přepadení nebo jiné formy fyzické agrese.

Cesta bez uličního osvětlení. Z jedné strany zadní vchody paneláku, z druhé strany bujná vegetace. Nikdy si nemůžete být jistí, kdo se skrývá v křoví.

Procházka sídlištěm z pohledu obyvatele

Výše uvedené teze budou slovem i obrazem ilustrovány na příkladu procházky sídlištěm Rybníčky v pražských Strašnicích, ničím výjimečného z hlediska velikosti, urbanistického charakteru, stejně jako sociodemografických a kriminologických statistik. Budeme se při tom na bezpečnost sídliště dívat nikoliv očima autora textu, muže v produktivním věku, ale zranitelnějšího uživatele veřejného prostoru, matky na rodičovské, která se po sídlišti nejčastěji pohybuje s malým dítětem. Je autorkou fotografií i popisků (citací) pod nimi.

Začněme cestou od stanice metra Skalka směrem do sídliště. Široký, nepříliš dobře osvětlený chodník je z jedné strany lemován vysokým kompaktním křovinatým porostem a z druhé strany nesourodou změtí dřevin, které slouží jako útočiště a odkladiště věcí pro lidi bez domova.

Je to tu nepřehledné. Takzvaná zeleň je neudržované houští. Válejí se tam odpadky, chlapi tam chodí močit. Bezdomovci a zloději schovávají křovinách různé věci.

To je nepříjemné zejména v noci, kdy je situace před vámi ještě méně přehledá, a navíc frekvence lidí ve veřejném prostoru minimální, což pocit ohrožení dále zvyšuje. Souvisí to také s tím, že panelové domy na sídlišti Rybníčky jsou čistě obytné, bez aktivního parteru. Zadní vchody do domů jsou skutečně periferní, s přístupem přes úzké, často zpola rozbité chodníčky bez veřejného osvětlení.

Toto místo je mrtvé, nejsou zde žádné kavárny, restaurace, kultura, takže pozdě večer se tu člověk bojí jít, protože by se těžko dovolal pomoci. Mnohé chodníky jsou v majetku společenství vlastníků, takže někdy jsou ve špatném stavu a v zimě prakticky neudržované, což je pro matku s kočárkem hodně nebezpečné.

Lavičky, které se v tomto prostoru nacházejí, jsou omšelé a jestliže matka s dítětem ví, kdo na nich běžně vysedává, nemá z hygienických důvodů chuť se na ně posadit.

Lavičky jsou tu neudržované a poničené. Jsou špatně umístěné, takže vybízejí k posezení pobudů. Ani sama bych si tam nikdy nesedla, natož s dítětem.

Charakter prostranství veřejné zeleně nepřispívá k tomu, aby si je obyvatelé osvojili. Bývají většinou nenápaditá, vhodná k venčení psů, nelákají ale k rekreačním ani sportovním aktivitám. Postrádají estetickou a funkční koncepci. Pohyb psů těmito prostranstvími není nijak regulován. Všude tedy existuje zvýšené riziko výskytu psích výkalů i potenciální hrozba (nejen) pro děti ze strany volně pobíhajících psů, což v podstatě vylučuje možnost využití travnatých ploch jako pobytových a pro dětské hry. I za předpokladu, že je trávník nízký, posekaný, což s ohledem na frekvenci sečení po významnou část teplých měsíců neplatí.

Komentář obyvatelky – matky s malým dítětem: Zeleň je nezajímavá. Neposkytuje estetické uspokojení, ale ani není funkční. Na louku nechci jezdit s kočárkem, protože je tam plno psích exkrementů. Pro rekreaci dítěte je taková zeleň naprosto nevhodná. Chybí tu trávník, kam by nesměli psi. Nějaký čas jsem žila ve Vídni a tam je to v parku jinak než už nás: pejskaři mají vyhrazené a oplocené plochy, kde můžou volně venčit psy, kdežto tady musí být všichni, kdo nechtějí být obtěžováni psy, za plotem. To by nebyl největší problém, ale ony tady ty oddělené zóny vůbec nejsou. Není tu například skutečný pobytový park s kultivovanou zelení a správcem, kde by bylo možné dělat bezpečně aktivity s dětmi. V křovinách okolo „parků“ jsou odpadky, často je z nich cítit moč.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“  podpořeného Ministerstvem kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. Cílem pětiletého projektu (2013 - 2017) je výzkum a dokumentace vybraných panelových sídlišť v ČR, postižení historických, kulturních a sociálních aspektů při percepci těchto celků v minulosti i přítomnosti a vytvoření vzdělávacích modelů k jejich prezentaci. Více o projektu na www.panelaci.cz.

Sdílet / hodnotit tento článek

Čtěte i další díly seriálu

  1. Bezpečnost na sídlištích: Jaká zde hrozí kriminalita a jak se měří?

Mohlo by vás zajímat

Kam kráčíš sídliště? Stanou se ze sídlišť ghetta?

Kam kráčíš sídliště? Stanou se ze sídlišť ghetta?

Stanou se ze sídlišť ghetta? Tato otázka zazněla v českých médiích již mnohokrát. Pokud vím, oslovení odborníci (sociologové, sociální geografové, urbanisté) vždy odpověděli, že výrazná většina ...

REKLAMA

estav.cz v žebříčku návštěvnosti TOPlist