REKLAMA

Holandská obranná pevnost vystupuje po stoletích na povrch

Tři významná holandská studia vypracovala a realizovala projekt rozsáhlé úpravy objektů nizozemské pevnostní linie, a po stránce krajinářské i historiografické je zpřístupnila veřejnosti. Celé dílo je mimořádné především kvůli rozloze celého území, která se blíží 42 000 hektarům.

Nizozemí není v našich myslích příliš spjato s nějakou dlouhodobou válečnou historií. Alespoň od časů Nizozemské revoluce v 16. století bylo Holandsko regionem přinejmenším neutrálním, nebo okupovaným. I tady však narazíme na řadu stavebně výjimečných památek, které více než dobře dokládají vůli místních obyvatel nepodlehnout za žádných okolností silnějšímu nepříteli. Jedním z takových historických odkazů jsou pevnosti (forty) Nové holandské linie (Nieuwe Hollandsche Waterlinie), které se pro svůj význam staly v roce 1995 součástí Světového dědictví UNESCO.

Může se zdát divné, že se mezi světové památky mohou zařadit i „obyčejné“ pevnosti. Stačí ale jeden pohled na velikost a propracovanost celého obranného systému Nieuwe Hollandsche Waterlinie, a hned je jasné, že stojíte před něčím skutečně mimořádným. A to jak z hlediska stavebního (potažmo architektonického) tak i krajinářského. Aspekty přírodní obrany a přirozených překážek byly totiž nedílnou součástí holandských obranných plánů. Na rozdíl od pevnostních linií Itálie nebo Francie se totiž nikdy nemohly opírat o masivy skal a pohoří. Holanďané zato mimořádně dobře ovládali umění práce s vodou. I proto jsou forty z let 1867-1870 důmyslně vedeny tak, aby jejich předpolí mohlo být v případě potřeby do šíře zaplaveno.

Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer

Opevněná krajina

Nieuwe Hollandsche Waterlinie je seskupením 46 pevností a pevnůstek, které tvoří pásmo dlouhé 85 kilometrů a sahající 3-5 kilometrů do hloubky. Když k této přímo kontrolované a postřelované ploše připočteme předpolí a inundační prostory určené k případnému zaplavení, vyvstává před námi skutečný obraz masivní bariéry, vytvořené v jinak nebránitlené rovinaté krajině. Linie do sebe přitom životaschopným způsobem zakomponovala existující mosty, zdi, města i bastiony vodních hradů, a vytvořila tak skutečně mimořádně komplexní dílo.

Systém je natolik provázaný, že si v ničem nezadá s Lednicko-Valtickým parkovým areálem nebo rybníkářskou krajinou Třeboňska. I u nás se jedná o komplexní a promyšlená díla člověka, vybudovaná v úzkém sepjetí s fungováním přírody. Jenže na rozdíl do našeho frekventovaně navštěvovaného Třeboňska nebo LVA byl monument obranné linie (v roce 2005 byl skutečně vyhlášen Národním holandským monumentem) lidmi spíše opomíjen. Více než stoleté forty prostě „netáhly“ – jejich dostupnost z měst byla minimální, stav spíše žalostný a nenabízel žádný prostor pro nové formy vzdělávání či relaxace. Areál o rozloze 42 000 hektarů jednoduše chátral a zarůstal lužními dřevinami.

Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer

Jen vysekávat nálety nestačí

Signál o nezbytnosti změny vyšel od správců centrální pevnosti, Fort bij Vechten. Ta oficiálně spadala pod Ministerstvo lesnictví, a její zaměstnanci si žádali okamžitý zásah do přerůstající zeleně. Proto museli vypracovat plán na „zachování a zlepšení“ stavu památky, který byl pro svou obsáhlost a kvalitu přepracován do podoby využitelné i na ostatních fortech. Již záhy ale bylo jasné, že jen s údržbou a prořezávkou památka UNESCO nevystačí. V roce 2006 se tak začal řešit plán přepracování a znovu-využití stávajících budov v areálu Fort bij Vechten. A to jak podzemních bunkrů a obranných staveb, tak i kasárenských budov a skladů v zázemí.

Teprve, když byli k řešení projektu přizváni architekti, začala se rodit myšlenka na založení atraktivního a přitom důstojného National Waterlinie Museum. Projekt sám ve své podstatě zahrnoval rekonstrukce, přestavby a konstrukce, a také velké krajinářské zásahy. Ty se neomezovaly jen na probírku vegetace, ale třeba na čištění rozsáhlých drechtů (kanálů) a oživení alespoň turistické přepravy osob.

Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer

Památka UNESCO, co nejde vidět

Ke spolupráci byly přizvány architektonická studia West 8, Rapp+Rapp a Jonathan Penne Architects. V této sestavě zasedli v roce 2006 k jednání se zástupci provincie Utrecht, aby zvolili nejefektivnější variantu pro výstavbu a rehabilitaci celého území. Zástupci z řad zmíněných architektonických studií sami připouští, že jednání byla velmi komplikovaná a táhla se „celé léta“. „Pokud šlo o stav vlastních pevnostních objektů, byly prakticky z 90 % pohřbeny pod příkrovem bující zeleně.“ Jen zbývající desetina plochy ze 42 000 hektarů byla v omezené podobě přístupná.

Fort bij Vechten (s areálem zabírajícím plochu 17 hektarů) se měl stát ústředním objektem celého rozsáhlého krajinářského projektu. Než (zjevně marně) bojovat s vegetací, byla volena varianta částečné úpravy okolí, tak aby místo mohlo po provozní stránce zachovat potenciál přírodní lokality hostící vzácné druhy rostlin a živočichů, ale přitom bylo zpřístupněno v optimálních bodech infrastruktury.

 „Prakticky s každým dalším mapovým podkladem ze státních či vojenských archivů se záběr naší práce rozšiřoval,“ vzpomínají architekti. „Nejprve se řešil jeden fort, následně úprava starého říčního ramene, posléze kanál přivádějící vodu k mlýnu, následně zarostlý objekt bastionového opevnění ze 17. století. Byli jsme jako archeologové, kteří s každým krokem odkrývají další a další stopy minulosti na nedotčeném území.“

Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer

Forty vystupují na povrch

Komplexní masterplannig lokality vypracovali lidé z West 8 a Jonathan Penne Architects. Rozhodli se místu (v částečné formě) vrátit podobu přibližně z let 1880. Součástí toho byla tvorba průseků a průhledů ve vegetaci, dlouhých 450 a širokých 80 metrů. Díky nim bylo opět po letech znovu možné dohlédnout z jedné pevnost na druhou. Kromě krajinářských prací bylo ale zapotřebí také těžké techniky. Některé objekty bylo zapotřebí doslova „vykopat“ z terénu.

Díky postupnému zanášení, erozi svahů a opadu byly vstupy do některých muzeálních objektů zaneseny až 1,5 metru velkou lavinou zeminy. V jiných úsecích bylo zapotřebí odkrýt šestimetrové terénní vlny původně defenzivního charakteru, tak aby mohl fort vystoupit na povrch. Architekti dále vypracovali rozvržení parkovišť, přístupových bodů a turistickou infrastrukturu, a jednotlivé pevnostní objekty zpřístupnili pomocí vkusných můstků nad obrannými kanály.

Za největší turistické lákadlo, které je nyní důležitou součástí kompozice Muzea, je v měřítku vyvedený padesátimetrový model celé Nieuwe Hollandsche Waterlinie, který si návštěvníci mohou vodou přečerpanou z kanálu sami zaplavit. Výsledek práce architektů se může zdát částečný a nedotažený, už vzhledem k tomu, že většina práce měla charakter drobných úprav. S rozpočtem 18 milionů eur a množstvím jednotlivých prvků se jim ale podařilo dosáhnout maxima.

Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer

Údaje o projektu

Název projektu: Waterlinie Museum
Lokace: Marsdijk 2, 3981 Bunnik, Holandsko
Koncept: Rehabilitace historické stavby
Architektonické studio: Jonathan Penne Architects , Rapp+Rapp, West 8
Projektový tým: Piotr Bujas, Aysu Gümüstekin, Vincent Tuinema, Gijs Adriaansens, Marc van Bemmel, Noelia Ferro, Sem Holweg
Projektový tým West 8: Adriaan Geuze, Christian Dobrick, Freek Boerwinkel, Katharina Posselt, Kees Schoot, Perry Maas
Rok dokončení: 2015
Rozloha celého systému: 42 000 hektarů
Rozloha území fortu: 17 hektarů
Stavebně řešená plocha: 7000 m2
Plocha nové zástavby: 2500 m2
Projektová fáze: zahájení 2006
Klient: Provincie Utrecht, P. Kuypers
Spolupracující architekti: West 8 urban design & landscape architecture
Rekonkstrukční fáze: Bunker Q
Rekonstrukce mostů, budov: Architectenbureau K2
Parkovací plochy: Parklaan Landschapsarchitecten
Návrh expozic univtř objektů: Studio Anne Holtrop
Rozpočet realizace: 18 milionů eur

Sdílet / hodnotit tento článek

Mohlo by vás zajímat

VIDEO: Maják, který brzy pohltí moře

VIDEO: Maják, který brzy pohltí moře

Transformační architektura nabývá mnoha podob, ale u dánského projektu Rubjerg Knude Fyr skutečně nenalezneme nic konvenčního. Technická a historická památka – maják na pobřeží – se tu dočkala ...

REKLAMA
REKLAMA

estav.cz v žebříčku návštěvnosti TOPlist