V roce 2017 podědil Henrik Botten Taubøll pozemek, který původně patřil jeho babičce, a kde v dětství trávil spoustu času. Na to místo, ležící v distriktu Ullern, měl ty nejlepší vzpomínky. Zádrhel ale spočíval v tom, že většina těch vzpomínek už jinde než v paměti oporu neměla. Přímo v terénu je dokreslovalo jen pár základních rysů.
Například opravdu prudký svah pozemku, jež v průběhu dlouhé zahrady se skalnatým okrajem, ztrácel celé metry na výšce a končil v potoce, zvaném Makrellbekken. Nechyběl tu ani výhled na fjord – ten se teď zdál o dost blíž – a taky stromy. Ty zase nápadně povyrostly, a zastiňovaly celý cíp zahrady. Ale dům samotný? Původní objekt, vystavěný v roce 1933 a obývaný jeho babičkou, tu už nestál.
Místo něj se tu nacházel objekt menší, silně přestavbami modifikovaný a minulost v ničem nepřipomínající. Což byla škoda. Pan Taubøll se sem totiž chtěl nastěhovat se svou rodinou, aby i jeho děti zažili tu radost a hezké vzpomínky, jako kdysi on. V blízkosti „přírody“ na předměstí se totiž žije lépe, volněji. Jenže ta kulisa spokojeného dětství nebyla vůbec kompletní. Stavba, která stála na místě domu jeho vzpomínek, svým uspořádáním a rozvržením ani trochu neodpovídala minulosti, a už vůbec ne současným požadavkům na bydlení.
Volala po přestavbě, rozšíření. Docela pochopitelné. A při její realizaci se chtěl taky co nejvíc přiblížit, v těch podstatných rysech, svému ideálu uloženému v paměti. Nikde jinde uložený nebyl, protože původní dokumentace nebyla tehdy ani pořizována. Objekt existoval zakreslený v plánech jen ve formátu půdorysu, oblast byla dříve chatovou oblastí a u chat se počítala jen výměra plochy. Rozkreslení starého domu neexistovalo, k jeho někdejší podobě se dalo najít pár zašlých fotografií z rodinných alb.
Jinak dohromady celá ta představa budoucí podoby domu přečkávala skutečně jen „v hlavě“. A dostat jí z hlavy klienta na papír, vytvořit z nich skutečný projekt, to už byla práce pro MORFEUS arkitekter. Kteří si na tomhle projektu, spoluvytvářeném vzpomínkami a sny, dali skutečně záležet.
Kam až paměť sahá
Krásné na tom bylo, že současná podoba „díla“ odráží minulost tam, kde byla pamatována. A v místech, jež byla v paměti nejasná, připouští svou modernost. Ve velmi funkční kombinaci. Není to replika, je to modifikace. Oživuje materiály, barvy, textury. A snaží se připomínat onu milou a pohostinnou atmosféru.
Záměr sám byl komplikovaný svou nevyjádřeností. Byla to přestavba, rekonstrukce i rozšíření stávající stavby dohromady. Aby to bylo v souladu s minulostí – a současným okolím – prošel si celý návrh výrazným lokálně historickým ukotvením. Výsledkem je unikátní architektonický objekt, který současnými prostředky kopíruje historii. A skvěle těží ze svého umístění. O dost víc než předchozí stavba zhodnocuje to, že na západní straně pozemku terén padá strmě o třicet metrů dolů. Drama se přenáší do stavby.
Přítomnost rozrostlých stromů akcentuje novým pojetím zahrady, i novým směrováním výhledů. Nejen na fjord, ale i do dálek na jihozápadě. Dům je také mnohem světlejší. Může si dovolit být „štíhlejší“ na izolacích, protože využívá moderní materiály. Prostornější, vzdušnější. Kontakt s okolím byl v původním domě omezený, protože okna byla poměrně malá – ale nyní jsou v plném rozsahu vyvedena velkými okny od podlahy až ke stropu.
Změny jsou to rozsáhlé, ale to kouzlo původnosti v něm pořád je.
V okolí domu a po celém Ullern jsou typické raně funkcionalistické dřevěné vily. Na to architekti navázali, a přidali k objektu funkcionalistické detaily, které byly (nebo taky nebyly) pamatovány. Jen tedy v modernějším pojetí architektonického výrazu, s intenzivnějšími barvami a modernější elegancí.
Původní dispozice půdorysů (nejspíš) zahrnovala hodně prostorné chodby a spoustu rozčleněných, neprůchozích místností. Nové půdorysy domu jsou k tomu téměř zrcadlovým obrazem: s velkými otevřenými obytnými plochami vyřazují chodby z plánu, a místnosti řadí kolem centrálního jádra sestávajícího z kuchyně a koupelen.
Prostor pro nové vzpomínky
Vertikální otvory nahoru a dolů z obytných prostor v přízemí poskytují větší kontakt mezi různými podlažími a poskytují novou propojenost domu, který má jinak omezenou výšku stropu na 2,4 metru. Stávající podlahové trámy, komíny, krby a velké části konstrukce vnější stěny byly zachovány a použity. Současně byla instalována nová okna a dveře a byly zatepleny vnější stěny a střecha, aby odpovídaly dnešním energetickým standardům.
S tím, že celý projekt zahrnuje to, čemu se v Norsku říká vysoký stupeň udržitelného opětovného použití. Materiály je možné z hotové stavby odebrat, znovu použít, recyklovat, nahradit. Tak už se tu dnes přemýšlí o budoucnosti. I když měnit tenhle dům asi jen tak zapotřebí nebude. Jak dodávají architekti, v uvedeném designu a provedení je připraven pro novou generaci, a svému účelu může sloužit dalších devadesát let. Skladba domu odráží modernost, ale má svou letitou funkcionalistickou vnější podobu. Je ladná, laskavá. Cesta k tomuto projektu nebyla přímočará, zahrnovala spoustu přemýšlení, ústupků a návratů do vzpomínek. Vytvořila ale místo, v němž se ty nové radostné vzpomínky na dětství znovu budou tvořit.
Údaje o projektu
| Název projektu: | The Green House |
| Typ projektu: | přestavba, rozšíření, rekonstrukce |
| Architektonické studio: | MORFEUS arkitekter |
| Lokalizace: | Ullern, Oslo, Norsko |
| Vedoucí architekti: | Caroline Støvring |
| Projektový tým: | Cecilie Wille, Matthew Dylan Anderson, Mari Høstmælingen Grennæs |
| Dodavatel stavby: | Tømrermester Øivind Frivoll AS |
| Dodavatelé materiálu: | FLOS, Svane, Vileroy & Boch, nordvestvinduet |
| Klient: | soukromá osoba/Henrik Botten Taubøll |
| Užitná plocha: | 260 m2 |
| Zahájení projektové fáze: | 2017 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2022 |
Sdílet / hodnotit tento článek