Hledat
Mapa cennemovitostí v ČR
estav.tvnový videoportál
Všechna témata

Dva roky práce: Jak jsem získal stavební povolení pro ostrovní dům

Získání stavebního povolení byla pro Pavla Podruha, stavebníka Českého soběstačného domu, mravenčí práce na dva roky. Musel kvůli němu projezdit celou republiku i čelit žádostem o úplatek. Čest výjimkám!

Více zajímavých videí na estav.tvOn-line televize pro architekturu, stavbu a bydlení

Stavba Českého soběstačného domu je dnes už známý příběh s dobrým koncem. Její průběh ale byl pro stavebníka Pavla Podruha jedna velká výprava do neznáma. 24. 6. 2024 slavnostně pokřtil knihu Český soběstačný dům věnovanou své cestě za vyšší soběstačností.

Technika přitom zdaleka nebyla to nejtěžší. Kniha popisuje mnoho dalších výzev a náročných rozhodnutí, kterými musel Pavel projít. Jeden příklad, úryvek z knihy se svolením autora přinášíme na ESTAV.cz: získání stavebního povolení pro Český soběstačný dům.


Stavební povolení

K jeho vydání, respektive v našem případě, k vydání souhlasu s ohlášením stavebního záměru, bylo ještě nutné znovu oběhat všechny dotčené úřady s detailní stavební dokumentací. Trvalo to zase 2 celé roky. Vojta Lichý vzal tu původní architektonickou studii a rozpracoval ji do posledního šroubku a detailu. S touto verzí jsem chodil a podával jednu žádost o vyjádření za druhou. Někdy se to stihlo v zákonem dané lhůtě, někdy ne, někdy se jeden úředník nevyjádřil, protože potřeboval vyjádření toho předchozího, který měl třeba zrovna skluz nebo dlouhou dovolenou. Toto už byla taková spíše otrocká, odevzdaná práce, kdy jsem jen vlastně pořád někoho otravoval a prosil, žadonil, klopil oči a bez protestování poslouchal na slovo. Jednotka času v tomto období byl jeden měsíc. To je realita a je zbytečné to nějak přikrášlovat, každý, kdo kdy něco stavěl, to zná. Bylo to ale fér a nikdo mi neházel vyloženě klacky pod nohy. Postupně jsem tedy sbíral kladná razítka jako hokejové kartičky a řadil si je za sebe do šanonu.

Vše šlo pomalu, ale dobře, dokud jsem nenarazil na problém naší přístupové cesty. Slovo „naší“ je v tomto případě ale velice nepřesné vyjádření. Jednalo se totiž o účelovou komunikaci, která je 1,2 km dlouhá a její jednotlivé části patřily původně asi 12 různým majitelům. Kromě této majetkové složitosti byla cesta ve stavu podobném tankodromu. Byla to definice „polňačky“, v suchu ok, ale jakmile jen trochu zapršelo, jezdili jsme spíš říčním korytem než cestou. Bahenní lázně, celých těch 1,2 km od začátku na rozcestí s asfaltkou až na konec u mého pozemku. Finální souhlas s ohlášením nám měl vydat stavební úřad ve Vyšším Brodě a ten to položil jasně. Bylo jedno, že jsme v územním plánu, bylo jedno, že získáme všechny ostatní „vyjadřovačky“. Bez uspokojivého vyřešení cesty žádný souhlas se stavbou domu od nich nedostanu. Už jsem zase viděl světlo na konci tunelu, pomalu jsem se chystal na stavbu, ale zase se to celé zastavilo kvůli cestě. Znovu tedy na zastupitelstvo.

Než Pavel získal pro svůj dům stavební povolení, musel vyjednat u místní samosprávy změnu územního plánu. Další dva roky práce s nejistým výsledkem. Jak to probíhalo? Dozvíte se v knize Český soběstačný dům.

Koupání v bahně

Při jednání se zastupitelstvem se jako jediná možná varianta k získání souhlasu se stavbou Českého soběstačného domu ukázala smlouva. V prvním bodu té smlouvy jsem se zavázal, že sám na své náklady vypořádám všechny jednotlivé majitele cesty a zařídím její bezplatný převod v celé délce do majetku města Vyšší Brod. Projezdil jsem tedy celou republiku, abych vyhledal všech těch 12 majitelů malých štráfků pozemků, ze kterých se cesta původně skládala. Samozřejmě ta jednání byla často fakt náročná, iracionální, potřeboval jsem od někoho třeba jen 3 m2, bez kterých bych se ale neobešel a kdybych je nezískal, nekonalo by se vůbec nic. Měl jsem špatnou vyjednávací pozici, bez alternativ, ale po dvou letech se mi podařilo cestu majetkově zkompletovat pro Vyšší Brod.

Smlouva s Vyšším Brodem pokračovala tak, že jakmile bude cesta v majetku města, je na mně, abych nechal vytvořit stavební projekt jejího zpevnění a získal k němu i separátní stavební povolení. Příběh sám o sobě. Forma zpevnění cesty musela splňovat minimální parametry pro přístupovou komunikaci ke klasickému rodinnému domu. Zároveň jsem se smluvně zavázal i k tomu, abych na své náklady zařídil faktické zbudování cesty dle těchto parametrů. Tento můj právní závazek ke zbudování adekvátní cesty stačil Stavebnímu úřadu ve Vyšším Brodě k finálnímu vydání souhlasu s ohlášením stavby Českého soběstačného domu. Hurá! Po 4 letech. Stavební úřad si ještě v souhlasu se stavbou domu podmínil finální odsouhlasení jeho dokončení (kolaudaci) tím, že bude nejprve zkolaudovaná samotná cesta. Jednoduše, bez zkolaudované cesty nebude zkolaudovaný dům. Obratem jsem začal stavět dům a zbudování cesty si nechal logicky až po dostavbě domu samotného.

Foto © Český soběstačný dům

Čest výjimkám

Bohužel, příběhů neodůvodnitelné neochoty, nevůle či alibismu ze strany státní administrativy, respektive fér by bylo říct, jejích konkrétních zástupců, bylo za ty 4 roky mnoho. Zažil jsem v průběhu příprav Českého soběstačného domu i otevřené žádosti o úplatky, a to mi šlo jen o postavení malinkého projektu na samotě u lesa. Nebudu jmenovat, ale samozřejmě jsem ani jednou neuhnul. Pořád jsem si říkal, jak musí probíhat povolování větších projektů? Nedělám si iluze. Jeden příběh za všechny jsem se zde rozhodl sdílet, i když chci věřit a lidé to říkají, že se snad prostředí v naší krásné zemi zlepšuje a že úřední neochota je spíše výjimkou. Nejsem si úplně jistý, ale moc bych si to přál.

Z přístupové cesty už mi na město chyběl převést jen poslední malinký kus pozemku. Takový špunt, bez kterého by vše spadlo pod stůl. Domluva byla jasná, město muselo mít celou cestu v majetku. Tento poslední pozemek patřil Státnímu pozemkovému úřadu a na mně tedy bylo zařídit převod mezi dvěma státními subjekty. Stát státu. SPÚ městu. Už při vstupu do kanceláře na Státním pozemkovém úřadu v Českém Krumlově bylo jasné, že nejsem panu úředníkovi vůbec sympatický. Dodnes vůbec nevím proč, nikdy jsme se s daným člověkem dříve nepotkali. Velmi slušně jsem ho požádal o pomoc a radu, jak převod malého kousku cesty na obec zprocesovat. Odpovědí mi bylo, že to lze, ale že jeden způsob trvá pět let a druhý šest let. „Který si vyberete, pane Podruhu?“ Začala se pode mnou propadat židle a opravdu se mi fyzicky udělalo špatně. Ten úředník, můžeme mu říkat pan Klícha, viděl, že mu nemohu uvěřit, a tak se rozhodl zavolat svému kolegovi s tím, že ho dá na hlasitý režim telefonu, abych to měl potvrzené ze dvou zdrojů. Jenže, k mému štěstí, daný kolega přeslechl, že je nahlas, a tak se s panem Klíchou bavil, jako bych tam nebyl. Kolega pana Klíchy ve zkratce řekl: „Co blbneš, vždyť to děláme běžně přes Budějovickou kancelář a je to do měsíce hotový. Sám jsi to dělal tisíckrát.“ Pan Klícha vzteky zčervenal, já jsem poděkoval, odešel a udělal to přesně tak, jak mi omylem jeho kolega poradil. Do měsíce bylo skutečně odšpuntováno.

Kolik Český soběstačný dům stál a kde na něj Pavel vzal peníze? Celý příběh je popsán v knize Český soběstačný dům.

Říct půlku, nedat kompletní informace, nepomoci, mást, mlžit, hledat důvody, proč něco nejde, komplikovat nedodržovat slovo a termíny. To musí přestat. Bohužel vím, že můj příběh je jedna drobnost z milionu podobných, které se denně dějí. Pro mě je ale chování pana Klíchy zosobněním toho, co si obecně myslím, že je v české státní správě obrovský problém a co nás jako společnost extrémně drží v atmosféře, že něco nejde. Já chci „to jde“ atmosféru. Samozřejmě, ten problém bude širší, systematický, ale i tak čest všem ochotným, milým, nápomocným a dobrosrdečným úředníkům. Tato země a svět vás potřebují. Kvůli panu Klíchovi se Český soběstačný dům málem nikdy nepostavil. Dnes už se na něj nezlobím, tehdy jsem ale měl z jeho chování obrovský vztek a frustraci, nedokázal jsem to pochopit, ztotožnit se s tím. Vím, úředník není robot, ale věřím, že by měl být a priori nastaven na maximální pomoc, ochotu a jasný, srozumitelný servis k navigaci ve vysoce formalistním prostředí. Jinak by to raději neměl dělat. Měl by rozumět, že pro běžného člověka jsou úřední prostředí a jazyk prostě často totálně nesrozumitelné a komplikované. Měl by silně ctít, že občan je jeho zákazník, živitel, ne naopak. Úředník není nadřízený občanovi. Je potřeba to neustále připomínat a dbát na to. Takže ještě jednou, čest a poděkování všem výjimkám.

Připadá vám Český soběstačný dům příliš luxusní? Soběstačnost si představujete jinak?

Tak to má být, soběstačnost není jen jedna. Kniha proto přináší několik podrobných rozhovorů s dalšími osobnostmi, které šetrnost uchopují různým způsobem. Čekají vás příběhy:

  • rodiny žijící v moderním domě postaveném z kontejnerů,
  • minimalismu „solárních pankáčů“, obstarávající většinu potřebného buď svépomocí nebo v rámci komunity,
  • podnikatele, který šetrnější životní styl úspěšně propaguje na YouTube,
  • mnicha, který zasvětil svůj život klášterní řeholi, kde má vědomá skromnost úplně jiný rozměr.

Černé ovce

Vše je propojeno. Abychom mohli od úředníků vyžadovat adekvátní servis, myslím, že musíme nejprve my vyžadovat čestnost sami od sebe a v sobě. Za poslední roky mi napsaly stovky lidí, kteří předpokládali, že naše stavební povolení je výsledkem nějakého mého využití chyb v zákoně, nějakého triku nebo české uličky. Chtěli ode mě návod, jak také obejít systém a dosáhnout svého. Málokdo věřil, že bych prostě mohl postupovat rovně, bez nějaké nekalosti. Když jsem odpovídal, že žádný návod nemám a že jediné, co doporučuji, je pravda, dostalo se mi velmi často odpovědi, že na tu nemají čas a že jsem naivní. Já vím, jsem, ale naprosto úmyslně a vědomě. Nemalá skupina lidí dokonce uzavřela naši konverzaci s tím, že to, co chtějí, postaví jednoduše načerno a nějak to zpětně vyřeší. Tato ochota drobně nebo významně lhát a podvádět mi přijde fakt varující. I když mnohdy s úřady a jejich nesmyslnými postupy nesouhlasím, věřím úplně neochvějně tomu, že je ve společnosti potřeba dosahovat svých cílů čestně a pravdivě. Věřím, že tvrdohlavá rovnost je akt, který se vyplatí, možná ne ihned a rychle, ale vyplatí. Nám všem.

Kniha Český soběstačný dům byla slavnostně pokřtěna 24. 6. 2024 v Praze. Foto © Český soběstačný dům

Pokud si na něco člověk stěžuje, nemůže to pak sám činit, to nedává smysl. Pokud si stěžujeme na integritu úředníků nebo třeba politiků, nemůžeme sami podvádět jenom proto, že jde zrovna o nás. I každodenní drobnosti se počítají, i drobná nepravda je lež, i drobný podvod se započítává. Jsem vděčný, že se nám pro Český soběstačný dům nakonec povedlo získat stavební povolení. Jinak bych ho nepostavil. Byly to čtyři roky strašně nepříjemné nejistoty, kdy jsem to chtěl tisíckrát vzdát. Dodneška mě ještě trochu rozbolí žaludek, když na to vzpomínám. Dalo mi to ale mnoho. Třeba další vhled do lidských duší nebo schopnost o trochu lépe pracovat se svou (ne)trpělivostí. Ještě vděčnější jsem za to, že jsem celým povolovacím procesem prošel bez zdravotní úhony a hlavně bez jediného morálního ústupku vůči svým hodnotám. Bez jediné lži či nepravdy, bez úplatku, bez podvodu. Dostál jsem všem svým slovům a slibům. Jak veřejnosti, úředníkům, tak i zastupitelům a především sám sobě. To je pro mě extrémně důležité. Jsem si naprosto jistý, že náš dům stojí na čistých základech a věřím, že i to je hodnota, která je v domě samotném a jeho atmosféře, cítit. Více, než kdy jindy po této zkušenosti věřím v sílu pravdomluvnosti. Je sice pomalá, zdlouhavá, ale má svůj skrytý přesah daleko mimo nás, kterých se to zrovna bezprostředně týká. Je jedno, zda jde o stavění nebo o život jako takový. Její hodnota je univerzální.


Text pochází z knihy Pavla Podruha zvané Český soběstačný dům. Knihu si můžete pořídit na webu Českého soběstačného domu.

Pavel Podruh

Pavel Podruh je český podnikatel a ambasador udržitelnosti. Založil projekt Český soběstačný dům zaměřený na výzkum a popularizaci staveb v různé míře energetické soběstačnosti a zdrojové šetrnosti.

Sdílet / hodnotit tento článek

Mohlo by vás zajímat

Autor: Dominika Vykypělová, Josef Mikeš

Čeští studenti představili odvážné návrhy úsporných rodinných domů

Porota 4. ročníku oceňované studentské architektonicko-technické soutěže Český soběstačný dům 2019 vybrala nejlepší návrhy malých rodinných domů, které jsou po většinu roku nezávislé na dodávkách elektrické energie. Do letošního ročníku soutěže se přihlásily desítky studentů z celé České republiky a ze Slovenska s…

ROZHOVOR: Český ostrovní dům vyrůstá z kořenů lehké rebelie

ROZHOVOR: Český ostrovní dům vyrůstá z kořenů lehké rebelie

Český ostrovní dům – projekt jehož základní nosnou myšlenkou jsou udržitelnost a šetrnost v architektuře. Jeho iniciátor oslovil budoucí generaci architektů a techniků, studenty vysokých škol. V současnosti je projekt za fází architektonické soutěže a formuje se zajímavý tým nadšenců. Úsporný dům má být ale jen…