Hledat
Mapa cennemovitostí v ČR
estav.tvnový videoportál
Všechna témata

Střecha pohledem historie. Jak se vyvíjely tvary střech městských domů a co o střechách psaly stavitelské příručky v 19. století

Střešní krajina tvoří významnou součást měst a obcí i jednotlivých staveb. Střecha a její konstrukce má na jedné straně přímý vliv na architektonický výraz a na druhé ovlivňuje jejich funkčnost a životnost. Vysoké nároky kladené na střešní konstrukce, vycházející z estetických i funkčních požadavků, se promítaly do všech stavitelských příruček vydávaných v 19. století. V první řadě se tyto publikace zaměřovaly na vyšetření samotného tvaru a sklonu střechy a dále na definování systém okapů tak, aby byl zajištěn rychlý odvod srážkové vody a sněhu. Následující 1. díl příspěvků na téma střešních konstrukcí městských činžovních domů 19. a počátku 20. století se zaměřuje na tvarové řešení, které nabízely nejvýznamnější stavitelské příručky předminulého století – autorů Niklas – Šanda, Pacold a na počátku 20. století Kohout – Tobek.

Střešní konstrukce městského činžovního domu 19. a počátku 20. století z pohledu stavitelských příruček - 1. díl

Výstavba městských činžovních domů a nutnost poskytnout bydlení obyvatelstvu přicházejícímu do měst vedly ke zvyšování podlažnosti i změně potřeb z hlediska využití podkrovních prostor. Tyto faktory s sebou přinesly nová řešení krovové konstrukce a střešní krajiny. I přesto patřily ještě v roce 1914 mezi nejdražší byty ty, které byly umístěny v prvním patře, protože v podkroví bylo z celého domu nejméně světla a nebyl tam dobrý vzduch.[1] Mimo jiné negativní dopady nezdravého bydlení ve vyšších podlaží vyústily v regulaci výšky domů ve velkých evropských městech, např. ve Vídni, Berlíně, Mnichově, ale také v Praze, na maximálně pět pater. K iniciaci rozvoje užívání střech, resp. podkrovních podlaží došlo přibližně v polovině 19. století, kdy byl vynalezen výtah (hydraulický výtah s pojistkou, Elisha Otis, 1852), který zajistil lepší dostupnost vyšších podlaží. K rozšíření výtahu v městských činžovních domech však došlo až po 1. světové válce. Instalace výtahu pak znamenala průlom v užívání a provedení střech a ovlivnila lukrativnost nové výstavby, jak lze vidět například v nabídce bydlení v Berlíně (Kusfürstenstrasse 87, Berlín, 1911):

„Budova disponuje dvěma osmipokojovými byty na každém ze svých čtyř podlaží. … Nachází se zde také rozsáhlé zázemí pro děti. V nejvyšším podlaží je tělocvična. Zahrnuta je také střešní zahrada spojená s dětským hřištěm. Mimo nejmodernějších osobních výtahů jsou zde také skryté výtahy servisní. Jedná se o první případ v Berlíně, kdy jsou výtahy využity v této formě a k tomuto účelu.“

(Bernard 2014, 116)

Důležitou součástí městského architektonického dědictví je i střešní krajina. Její význam je v rámci městské výstavby však zvlášť významný, nejen s ohledem na počet střech, ale v mnoha případech také z důvodu morfologie terénu a množství vyhlídkových bodů, ze kterých se střechy pohledově uplatňují. Přestože se ve většině případů nejedná o součást památkově chráněných objektů, často tvoří součást městských památkových rezervací a jako takovým by jim měla být věnována pozornost. Střechy a jejich detaily jsou ohroženy půdními vestavbami a nástavbami, nevhodnými úpravami tvaru (např. vypuštěním námětků, které vede k potlačení charakteristického zalomení střešní plochy nebo zvýšení úrovně spodní hrany střešní plochy, při kterém vzniká nežádoucí mezičlánek mezi krytinou a římsou), novými cizorodými materiály (např. náhrady za betonové tašky, použití plastových svodů apod.) i všeobecným úpadkem tradičních řemesel potřebných pro obnovu charakteristických detailů střešních konstrukcí.

Zachování detailů a provedení střešních konstrukcí je úzce spojeno s celkovým výrazem staveb a s autenticitou prostředí. Při obnově městských domů 2. poloviny 19. a počátku 20. století by nemělo docházet k mechanické náhradě historické střešní krytiny za novodobou bez zvážení širších souvislostí – ať již se jedná o autenticitu materiálu, vzhledu či o zachování kontinuity a kontextu dotčeného městského prostředí. Obnově střešního pláště městských činžovních domů by proto měla být věnována dostatečná pozornost tak, aby nebyl narušen genius loci celých čtvrtí těchto ani jednotlivých objektů a byly zachovány jejich konstrukční a stavební detaily.

Obr. 1 Pohled na střechy činžovních domů v Pařížské ulici z počátku 20. století, které jsou doplněny množstvím střešních oken (fotografie K. Kroftová).

Návrh střešní konstrukce vycházel z charakteru stavby a prostředí, ve kterém se nacházela (městské, vesnické, vzájemný vztah mezi střechami). Mezi výchozí podmínky patřily půdorysy, resp. tvar objektu, a návaznost na okolní (sousední) budovy, které definovaly tvar střechy a další související kritéria (např. sklon, způsob odvodnění). V neposlední řadě hrály při návrhu střešní konstrukce důležitou roli také architektonické a estetické požadavky. Funkci střechy a požadavky na ní kladené vhodně shrnuje definice v Ottově slovníku naučném: „Střecha jest nejvyšší část každé budovy, mající ten účel, aby vnitřek její chránila od deště, krupobití a sněhu a padající vodu odváděla z celého půdorysu stavení. Má-li střecha těmto požadavkům vyhověti, musí býti zařízena tak, aby voda v každé době ze střechy mohla odtékati, což vyžaduje nakloněných rovin. Střecha jest podstatnou částí budovy, a proto musí býti slohu budovy a jejímu půdorysnému rozčlánkováni přiměřeně přizpůsobena.“ (Ottův slovník naučný 1906, 221).

Tato konstrukce, která budovu uzavírala, tedy musela vnitřní prostory účinně chránit před působením vnějšího prostředí, tj. deštěm, sněhem, větrem a dalšími nepříznivými vlivy. S těmito požadavky úzce souvisela především funkce odvodu srážkové vody od objektu. Plynulé odtékání vody, které má současně i zásadní vliv na trvanlivost stavby, nejlépe zajistily střechy s nakloněnými plochami. Příkré a vysoké střechy, byť se z hlediska odvodu vody mohly zdát nejvhodnější, ale byly hodnoceny jako méně odolné a poškození větrem byla četnější, než poruchy způsobené sněhem a deštěm. Z tohoto důvodu se stavěly střechy spíš nižší s menším sklonem. S plochými střechami se v rozsáhlejším měřítku setkáme na bytové výstavbě v České republice až po 1. světové válce, kdy bylo jejich použití spojeno s dobovými architektonickými trendy, ale nebylo plně doloženo spolehlivostí plochých střešních konstrukcí.[2]

Nutnost odvádět dešťovou vodu určovala tvar střechy. Tu bylo možné svést na vlastní pozemek, veřejná místa, ulici, náměstí, nikdy však na pozemek souseda. „K žlabům střechovým buďtež přidělány kovové roury odkapní v příhodných rozměrech, kterými voda, pokud možná rourami záchodovými, jinak ale vždy kryta, do stok sváděti se má.“ (Stavební řád pro král. hl. m. Prahu a předměstí, 1886, § 77) Tvar střechy bylo nutné navrhovat individuálně, „dle místních poměrů“.

Pro naše chladnější podnebí musely být střechy navrhovány vyšší a pevnější. Běžná výška střechy odpovídala polovině šířky budovy, obě šikmé plochy pak nejčastěji svíraly pravý úhel (např. v severní Itálii byla výška střechy stejná jako jedna čtvrtina šířky domu, ve Francii pak jako jedna třetina). Vnitřní prostor střech, půda, byl často využíván pro další funkce, například pro ukládání sena, nepotřebného nářadí, nebo k sušení prádla. Oproti jiným zemím (např. Francii) nebyl půdní prostor využíván k bydlení.[3] Ke změně došlo až na počátku 20. století, kdy v některých podkrovních prostorech vznikaly ateliéry a následně i podkrovní byty, což bylo umožněno zvýšením bezpečnosti vytápění.

Typologie architektury byla významně ovlivněna vydáváním odborných časopisů (např. „Allgemeine Bauzeitung“ vydávaný ve Vídni od roku 1836[4]) a stavebně technických příruček, které přinášely také bohaté kresebné ilustrace. Tyto a další podobné publikace zprostředkovávaly informace o nových materiálech a technologiích a podpořily proměny typologického a konstrukčního řešení budov.  Mezi významnější česky psané stavitelské příručky 19. století patřila především práce J. Niklase a F. Šandy, kteří v roce 1865 vydali českou verzi práce J. P. Jöndla „Die Landwirtschaftliche Baukunst“[5] (v češtině vyšlo pod názvem „J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním“). Tradici stavitelství 2. poloviny 19. a počátku 20. století následně shrnovaly také tři díly J. Pacolda „Konstrukce pozemního stavitelství“, které vyšly ve dvou vydáních nejprve v letech 1890-1895 a poté 1900-1903. Poslední příručkou, která vyšla ještě před 1. světovou válkou, byla dvoudílná práce J. Kohouta a A. Tobka „Konstruktivní stavitelství“, z let 1911 a 1915. Tyto stavitelské příručky se tématem návrhu střešní konstrukce zabývaly především ve vztahu ke sklonu (a), tvaru střechy (b), řešení okapů (c), střešní krytině[6] a konstrukci krovu. Pacold se také obsáhle věnoval výpočtu a posouzení trvalého (od konstrukcí a střešní krytiny) i nahodilého (od větru a sněhu) zatížení střechy.

Ze srovnání uvedených i dalších dobových[7] stavitelských příruček je patrné, že přístupu k řešení střešních konstrukcí byla sice věnována pečlivá pozornost, nicméně během 2. poloviny 19. a počátku 20. století došlo k minimálnímu dalšímu vývoji a požadavky se téměř shodují. Charakteristika střešní konstrukce podle Niklase-Šandy z roku 1865: „Veliký vliv na trvanlivost stavení má nejvyšší jeho část, střecha totiž, která vnitřní jeho prostor před deštěm, krupobitím a sněhem chrániti a padající vodu od stavení odváděti má. Musí býti tedy střecha, má-li těmto požadavkům náležitě vyhověti, tak zařízená, aby voda v každé době se střechy odtékati mohla, což nakloněných ploch vyžaduje.“ (Niklas – Šanda 1865, 160) je víceméně totožná s popisem v Pacoldově příručce z roku 1900: „Střechy zakončujíce budovy, chrání je proti škodlivým vlivům povětrnosti, hlavně proti dešti a sněhu. V krajinách, kde jest málo atmosférických srážek, kde sníh vůbec neobjevuje neb ležeti nezůstává, nemají stavení žádných střech a budovy se opatří vrchem na jiný způsob, použitím mazání neb dlažeb. K úplnému dosažení účelu musí býti plochy střech skloněny a pokryty látkami vodotěsnými, hladkými a dle požadavků stavebního řádu i do jisté míry ohnivzdornými.“ (Pacold 1/1900, 19). Jedinou významnou změnou je pouze požadavek ohnivzdornosti, který souvisel se stále narůstajícími protipožárními požadavky obecně.

Obr. 2 Konstrukce krovu a tvarové řešení střechy na školní práci Karla Kaplana z roku 1886 (Archiv architektury NTM, fond 121).

Specifickým vývojem prošla terminologie, která byla mimo jiné ovlivněna přechodem z němčiny do češtiny. Hřebenem střechy byla nazývána nejvyšší hrana střechy. Nejnižší hrana, která ležela nad římsou, byla nazývána „odkap“ (okap) a často určovala tvar střechy. „Že nám ale dovoleno není, vodu se střechy než jen na vlastní půdu anebo na veřejná místa, např. na ulici nebo na náměstí odváděti, nikdy ale na půdu sousedovu; nemůžeme všechny střechy dle jednoho způsobu zařizovati, spíše musíme pro každé stavení, dle místních poměrů, formu střechy nejprve vyšetřiti. Odkap určuje tedy v rozličných případech i formu střechy.“  (Niklas – Šanda 1865, 160) Hrany, vzniklé spojením dvou ploch, které byly šikmé, se nazývaly nároží (Grate). Pokud byly tyto šikmé strany obrácené směrem do půdy tak, že v exteriéru vytvářely žlábek, pak vznikalo úžlabí (Ixen). Žlaby (Rinne), se nazývala vodorovná úžlabí, která vznikla v místě, kde se stýkají dvě valby, nebo za komíny. (Niklas – Šanda 1865, 162)

Sklon střechy

Sklonitost střechy byla určena především střešní krytinou, mezi další faktory patřily sloh budovy, konstrukce krovu a již zmiňované povětrnostní podmínky. Mezi nejrozšířenější střešní krytinu patřily hladké keramické tašky (bobrovky, popř. prejzy), které nejlépe odolávaly negativním účinkům vody a mrazu. Pokud se použila krytina s drsným povrchem, doporučoval se větší sklon střechy.

Podle sklonu ploch se střechám přidávaly přívlastky: např. sklon střechy úhlové odpovídal polovině výšky rozponu, střecha francouzská svírala svými plochami rovnoramenný trojúhelník, gotická střecha měla shodný rozpon i výšku. Střecha s převýšením, které bylo nižší než jedna čtvrtina (Kohout – Tobek uváděli poměr v = 1/5 l), se nazývala vlašská. Zastřešení věží mělo několinásobně vyšší poměr převýšení k rozponu. (Pacold 1/1900, 20)

Obr. 3 Návrh řešení vaznicového krovu vč. detailů vazeb mezi jednotlivými krovovými prvky na školní práci Josefa Žáka z roku 1877 (Archiv architektury NTM, fond 121).

Závěr

Období 2. poloviny 19. a 20. století bylo charakteristické nebývalým rozkvětem stavebních aktivit, po kterém nám do současnosti zůstalo zachováno nezanedbatelné množství nejen významných veřejných či církevních budov, ale především celých městských čtvrtí blokové obytné výstavby. Tyto objekty a městské části nevynikají jen kvalitou urbanistického a obytného řešení, ale jednotlivé stavby vykazují vysokou stavební a řemeslnou kvalitu, která by neměla být nevhodnými soudobými zásahy zbytečně narušena.

Důležitou součástí tohoto architektonického dědictví je i střešní krajina. Její význam je v rámci městské výstavby však zvlášť významný, nejen s ohledem na počet střech, ale v mnoha případech také z důvodu morfologie terénu a množství vyhlídkových bodů, ze kterých se střechy pohledově uplatňují. Přestože se ve většině případů nejedná o součást památkově chráněných objektů, často tvoří součást městských památkových rezervací a jako takovým by jim měla být věnována pozornost.

Článek vznikl v rámci výzkumného projektu „Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století“, číslo DG18PO20VV038, realizovaného díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR z „Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI)“: https://k129.cz/veda-a-vyuzkum/tradicni-mestske-stavitelstvi.

[1] V nejvyšších patrech byl zjištěn větší počet chronicky nemocných a pacientů s tuberkulózou. Byla také dokázána souvislost mezi bydlením ve vyšším podlaží a velkým počtem mrtvě narozených dětí.
[2] S méně sklonitými, resp. plochými střechami se i v historii můžeme setkat především v jihoevropských zemích, kde nesněží a neprší s takovou intenzitou. Tyto rovné střechy byly využívány i k pobytu.
[3] Stavební řád pro hl. město Prahu z roku 1886 například zakazoval „zřizovati v městě příbytky na půdách“. Ve Stavebním řádu pro království České ještě přísněji požaduje: „Zřizování příbytků na půdě zakazuje se. Tam, kdy příbytky podkrovní jsou již zřízeny, budiž všemožně na to naléháno, aby přestal takový způsob užívání půdy.“ Stavební řád pro zemské hlavní město Brno, pro královské hlavní město Olomouc, pro královská města Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská z roku 1914 se byty na půdě zabývá v samostatném par.77: „Zřizování bytů v prostoře půdní jest dovoleno jen tehda, když podobné byty nanejvýš bezprostředně nad druhým patrem se umístí, od vedlejších částí půdy massivnimi zděmi způsobem před ohněm bezpečným se oddělí, a když proti užívání jich nevyskytnou se obavy z ohledů zdravotních.
[4] Allgemeine Bauzeitung. 1836-1918. Dostupné online: https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno-plus?aid=abz&size=45 [cit. 01-09-2022].
[5] JÖNDL, J. P.: Die landwirtschaftliche Baukunst. Praha 1826. Dostupné online: https://digital.staatsbibliothek-berlin.de/ [cit. 30-09-2022].
[6] Podrobněji viz: Kroftová, K., Dvořáková, I.: Střešní krytiny městských činžovních domů v Čechách na přelomu 19. a 20. století. Dějiny věd a techniky.
[7] Mezi dalšími dobovou odbornou literaturu můžeme zařadit např. středoškolské učebnice (Čejka, J.: Stavitelství hospodářské učebnice pro střední hospodářské školy, příruční kniha pro hospodáře, stavebníky, majitele domů, stavitele i stavební živnostníky. Praha 1895), vysokoškolské materiály (např. Bertl J. – Čenský A.: Krytiny, odkapní žlaby a trouby. Praha 1912) nebo stavitelské příručky jako např. Zednictví a stavitelství pro praktickou potřebu zedníků, mistrů zednických i stavitelů (Zeyer, B. Praha 1906) a další.

Literatura

EBEL, M.: Dějiny českého stavebního práva. Praha 2007.
ČEJKA, J.: Stavitelství hospodářské. Chrudim 1904.
ČERVENÝ, F.: Technický průvodce pro inženýra a stavitele. Praha 1902.
HESKY, K.ŠANDA, F.: Stavitelské a strojnické předlohy k praktickému rýsování na chlapeckých školách měšťanských, na pokračovacích školách průmyslových atd. Tábor 1884, tab. 16.KOHOUT, J., TOBEK, A.: Konstruktivní stavitelství, 2. díl. Tesařství a stavební truhlářství. Jaroměř 1915.
NIKLAS, J., ŠANDA, F.: J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním. Praha 1865.
PACOLD, J.: Konstrukce pozemního stavitelství. | 1. díl: Práce tesařské, pokrývačské a truhlářské, podlahy, stropy a schody dřevěné. 1. vydání – Praha 1890, 2. vydání – Praha 1900.
POLLAK, A.: Předlohy k odbornému kreslení. Krytiny. Praha, 1938
ZEYER, B.: Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův. 12. díl, Zednictví a stavitelství, stavební řád, úprava živností stavebních, cement, beton prostý i armovaný, vzorník stavební. Praha 1908
ZEYER, B., HAVLÍČEK, J.: Zednictví a stavitelství pro praktickou potřebu zedníků, mistrů zednických i stavitelů. Praha 1906-1907
Ottův slovník naučný, Dvacátýčtvrtý díl Staroženské – Šyl. Praha 1906.

Stavební řády a předpisy

Stavební řád pro král. hl. m. Prahu a předměstí. Praha 1886.
Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona.
Stavební řád pro zemské hlavní město Brno, pro královské hlavní město Olomouc, pro královská města Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská. Brno 1914.

Stavební fakulta ČVUT v Praze, Katedra architektury

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata

Mohlo by vás zajímat

Zdroj: archiv Mgr. Michala Vrónského / Městská část Praha 3

Střecha pohledem historie: Střechy městského činžovního domu 19. a počátku 20. století z pohledu stavitelských příruček

Střechy a jejich konstrukce patří mezi složitá stavitelská díla a střešní krajina tvoří významnou součást měst a obcí i jednotlivých staveb. Střechou je zakončená každá stavba domu, který chrání proti nepříznivým atmosférickým vlivům, zejména proti vodě a sněhu a jejich hromadění. Střešní konstrukce, provedení a…

REKLAMA