Hledat
Mapa cennemovitostí v ČR
estav.tvnový videoportál
Všechna témata

Střecha pohledem historie: Střechy městského činžovního domu 19. a počátku 20. století z pohledu stavitelských příruček

Střechy a jejich konstrukce patří mezi složitá stavitelská díla a střešní krajina tvoří významnou součást měst a obcí i jednotlivých staveb. Střechou je zakončená každá stavba domu, který chrání proti nepříznivým atmosférickým vlivům, zejména proti vodě a sněhu a jejich hromadění. Střešní konstrukce, provedení a detaily tedy ovlivňují funkčnost a životnost staveb a spoluvytvářejí jejich architektonický výraz.

Na vývoj střešních konstrukcí mělo vliv místní podnebí (ovlivňovalo nejen tvar a provedení střechy a volbu materiálů, ale také se od něj odvíjela forma užití podkrovních a střešních prostorů), rozvoj dopravy, nové výrobní technologie, urbanizace měst a v neposlední řadě socioekonomické faktory – např. nedostatek městských stavebních parcel, snaha o zlepšení životního prostředí i architektonické směry. Následující 2. díl příspěvků zaměřených na střešní konstrukce městských činžovních domů 19. a počátku 20. století shrnuje řešení tvaru střechy a otázku okapových žlabů a svodů tak, jak se jimi zabývali autoři nejvýznamnějších stavitelských příruček předminulého století – především Niklas – Šanda, Pacold a na počátku 20. století Kohout – Tobek.

Pro městské činžovní domy byla charakteristická souvislá uliční zástavba, která předurčovala orientaci k sousedním objektům štítovými stěnami, s okapními hranami směrem do ulice a do dvora. Nejčastější tvar střech tedy byl sedlový (popř. mansardový) s hřebenem rovnoběžným s ulicí. Na straně do dvora se mohly vyskytovat půdorysné variace – schodiště či krátké kolmé trakty, zastřešené např. střechou pultovou nebo kolmo navazující sedlovou či valbovou. Uliční strana střechy mohla být více členěna například, pokud bylo průčelí doplněno o štíty či rizality, nad kterými vznikaly krátké kolmé hřebeny.  Nejsou výjimkou střechy s rozdílným sklonem do ulice a do dvora.

Obr. 1 Pohled na střešní krajinu starého Žižkova z Vítkova na fotografii za začátku 20. století, uprostřed Prokopova ulice (archiv Mgr. Michala Vrónského / Městská část Praha 3, dostupné online: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/tenkrat-na-zizkove-unikatni-stare-fotografie-prazske-ctvrti/)

Větší různorodost byla možná u domů v nárožní poloze a samostatně stojících. V místě průniku dvou sedlových střech, navazujících na uliční zástavbu, se u nárožních objektů často objevovaly dominanty v podobě věží, které využívaly nejrůznější tvary střech od stanových po kuželovité, báňovité, a cibulové – v návaznosti na stavební sloh a míru honosnosti daného domu.

Tvar střechy

Tvar střechy byl ovlivněn několika faktory: především celkovým uspořádáním půdorysu, dále účelem a nároky na využití podkrovního prostoru a v neposlední řadě architekturou, resp. estetickými požadavky. Skladba z rovinatých či zakřivených střešních ploch definuje různé tvary:

  • sedlová, pultová, valbová, křížová, mansardová, pilová apod. představují tvary střech, které vznikají skladbou a průnikem rovných ploch;
  • valená, kuželovitá, báňová, cibulovitá apod. se skládají se zakřivenými plochami a vznikají transformací střech s rovnými plochami.

Na městských činžovních domech převládaly střechy sedlové a mansardové, v případě nárožních objektů je možné se setkat i se střechami ze zakřivených ploch – báňovitými, cibulovými nebo kuželovitými.

Podle Niklase-Šandy definovalo tvar střechy především umístění okapu: sedlové střechy měly okap po obou stranách a z obou čelních stran byly ukončeny svislou štítovou zdí. Jejich použití bylo nejvhodnější v ulici, kde šly domy v řadě za sebou a sousedily jeden s druhým (Niklas – Šanda 1865, 161). Pacold i Kohout-Tobek již při charakteristice tvaru střechy vycházeli ze vzájemného vztahu střešních ploch: sedlová střecha vznikla protnutím dvou šikmých rovin, uzavřených štíty (Pacold 1/1900, 20; Kohout – Tobek 2/1915, 74).

Obr. 2 Tvar střech uvedené v publikaci „J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním“ z roku 1865 (Niklas – Šanda 1865, 161).

Pultové střechy jsou tvořeny plochou rovinou skloněnou k jedné straně a představují polovinu střechy sedlové (Pacold 1/1900, 21). Těmto střechám se říkalo „plášť“ neboli „pultdach“. V jiných stavitelských příručkách najdeme také označení přístřešková (Čejka 1904, 303; Zeyer 1908, 110).

Kombinací a různým řazením sedlových střech vznikaly další tvary: protnutím dvou stejně vysokých sedlových střech vznikla střecha křížová. Sedlové střechy, seřazené vedle sebe tak, že se stýkaly okapem, se nazývaly pilové neboli rovnoběžné, resp. shedové (Pacold 1/1900, 21).

U zástavby městských činžovních domů se výjimečně setkáme s tzv. stanovými střechami, jejichž roviny se sbíhají ke společnému bodu průsečnice střešních rovin (Pacold 1/1900, 21).

V případě, kdy se celý štít, nebo jeho vrchní části, nahradily sklonitou střechou, jednalo se o valbovou střechu. Část štítu nahrazeného střechou se nazývala valba (z německého Walm). Pokud byl dům izolovaný neboli „svobodný“, bylo možné valbu použít z obou stran (Niklas – Šanda 1865, 162). Valbová část střechy se opatřovala okapem a voda odtékala ke všem čtyřem stranám půdorysu. 

Obr. 3 Rozdělení střech podle tvaru uvedené v příručce Kohouta – Tobka z roku 1915 (Kohout – Tobek 2/1915, 75).

Pokud sahala valba od hřebenu pouze k hambalkám, používal se pro ni termín poloviční, nebo malá (Schafsnase, Afterwalm). Zbývající část štítu byla nazývána lomenice (Knigg-Giebel). Výrazným vyvýšením pospojované valby mohly mít tvar jehlanu. Tento tvar se užíval převážně u věží s okapem na dvě, čtyři i více stran (Niklas – Šanda 1865, 162). Poloviční valba začínala v určité výši štítu, pokud byla složená ze dvou rovin, jež se uprostřed protínaly, případně ze tří, tzv. kuželovitá, která se nazývala kukla, nebo kabřinec (Pacold 1/1900, 20).

Dalším rozšířeným tvarem byly mansardové střechy, které byly podle Niklase – Šandy složeny z různě skloněných lomených ploch a měli okap na dvě strany: „Každá strana z dvou rozličných ploch sesazená jest.“ (Niklas – Šanda 1865, 162). Na sklon mansardové střechy měly mimo jiné vliv estetické požadavky a konstrukční vlastnosti, nebo způsob využití pro byty či ateliéry. Název střechy pochází od vynálezce těchto střech – francouzského architekta a představitele klasicismu Francoise Mansarda (1647-1718).

Na věžovitých nárožích činžovních domů se v některých případech uplatnily báňovité střechy skládající se z oblouků. Zastřešení bání se provádělo nad pravidelným vícestranným nebo kulatým půdorysem.

Jiné formy střech byly omezeny tvary sférických ploch jako například segment, půlkružnice, poloelipsa (Pacold 1/1900, 21).

Okapové žlaby a svody

„Vyšetření odkapu (okapů) jest proto při dané formě stavění první prací a nepodléhá, když stavení pravidelné jest, žádným velkým obtížím, jelikož se odkap buď pouze na jednu, na dvě, na tři, anebo docela na všechny čtyři strany snadno zaříditi dá. Hřeben musí přitom ale vždy rovnoběžně s odkapem běžeti.“ (Niklas – Šanda 1865, 163)

 Obr. 4 „Vyšetření okapů“ na příkladech složitých střech v Pacoldovo stavitelské příručce (Pacold 1/1900, tab. 25).

Střecha a její tvar byly navrhovány v souladu s umístěním, resp. možnostmi řešení okapního systému, který odváděl vodu stékající ze střechy a chránil fasádu před jejími negativními účinky. Klempířské prvky (podokapní žlaby) se staly součástí stavby již v baroku a byly chápány jako její nedílná součást (nicméně ještě chyběly svislé svody a do prostoru trčely roury podobné chrličům). Na technické a materiálové provedení žlabů a svislých svodů byl v souvislosti se stavebními a protipožárními předpisy zvýšen nárok nejprve v polovině 18. století[1]  a následně v 19. století.

Obr. 5 Předloha k odbornému kreslení „pro živnostenské pokračovací školy“ (A. Pollak, Státní ústav pro učebné pomůcky, 1938).

Stanovení polohy okapů vycházelo z průsečnic jednotlivých střešních ploch a z posouzení střešní plochy. „Okapem střech položí se vodorovná rovina půdorysná tak, že okap střechy jest vlastně stanoven průsečnicemi (stopami) jednotlivých rovin střešních s touto rovinou půdorysnou.“ (Kohout – Tobek 2/1915, 76) Jednotlivé průsečnice rovin pak definovaly důležité části střešní konstrukce: žlab (úžlabí, úbočí), hřeben a nároží.

Okap byl tvořen horizontálními žlaby, které byly položené v hácích uchycených ke střešním krokvím. Konce žlabů byly zaslepeny čely, svislé svodové trouby (roury) byly se žlaby propojeny pomocí kotlíků a kolen. Okapy se prováděly nejčastěji z pozinkovaného plechu, někdy ze zinkového plechu a výjimečně z pocínovaného plechu (Červený, 1902, 594). Svislé okapní roury o průměru 13-15 cm se od sebe umísťovaly 15-20 m, hranaté svody se nedoporučovaly. Vodorovné podokapní žlaby se osazovaly na visuté pocínované nebo železné třikrát natírané háky, umístěné přibližně po 1 m. Na přelomu 19. a 20. století se v některých případech používaly nadokapní žlaby, které nesměly být od nejnižší hrany odkapu dále než 20 cm.

„Všechny nové domy buďtež na straně k třídě nebo k ulici obrácené opatřeny ohnovzdornými a nepromokavými žlaby střechovými přiměřené šířky. Žlaby ty buďtež na odkapu střechy nebo nejvýše ve vzdálenosti 0,2 m od nejspodnějšího odkapu zřízeny s dostatečným spádem tak, aby možná ani vody neodkapávalo, ani sníh ani kusy krytiny nespadávaly.“ (Stavební řád pro král. hl. m. Prahu a předměstí, 1886, § 77)

 Obr. 6 Detaily provedení nadokapního žlabu a jeho napojení na svislý odpad na školní práci Wencla Zaufalého z počátku 20. století (Archiv architektury NTM, fond 121).

Obr. 7 Příklady okapních kotlíků (Sbírky NTM, fotografie K. Kroftová).

Závěr

Střechy a jejich detaily jsou v současnosti ohroženy půdními vestavbami a nástavbami, nevhodnými úpravami tvaru (např. vypuštěním námětků, které vede k potlačení charakteristického zalomení střešní plochy nebo zvýšení úrovně spodní hrany střešní plochy, při kterém vzniká nežádoucí mezičlánek mezi krytinou a římsou), novými cizorodými materiály (např. náhrady za betonové tašky, použití plastových svodů apod.) i všeobecným úpadkem tradičních řemesel potřebných pro obnovu charakteristických detailů střešních konstrukcí.

Zachování detailů a provedení střešních konstrukcí je úzce spojeno s celkovým výrazem staveb a s autenticitou prostředí. Jejich obnově by proto měla být věnována dostatečná pozornost tak, aby nebyl narušen genius loci celých čtvrtí těchto ani jednotlivých objektů a byly zachovány jejich konstrukční a stavební detaily.

[1] V roce 1755 byl Marií Terezií vydán pro České království požární řád, který předepisoval stavbu požárních zdí. Mezi jednotlivé domy se stavěly požární štíty, které přesahovaly přibližně 30 centimetrů nad úroveň střechy a při požáru sloužily jako přehrady proti jeho šíření. V roce 1774 bylo vydáno nařízení, podle kterého již měly být zhotovovány žlaby plechové nebo dřevěné, které měly vodu odvádět. V roce 1789 následuje nařízení, dle kterého nesměly být u novostaveb zřízeny roury vyčnívající do ulice, u starých staveb měly být vyčnívající roury nahrazeny plechovými svody vedenými při zdi. (Ebel 2007, 171)

Článek vznikl v rámci výzkumného projektu „Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století“, číslo DG18PO20VV038, realizovaného díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR z „Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI)“: https://k129.cz/veda-a-vyuzkum/tradicni-mestske-stavitelstvi.

Literatura
EBEL, M.: Dějiny českého stavebního práva. Praha 2007.
ČEJKA, J.: Stavitelství hospodářské. Chrudim 1904.
ČERVENÝ, F.: Technický průvodce pro inženýra a stavitele. Praha 1902.
HESKY, K.ŠANDA, F.: Stavitelské a strojnické předlohy k praktickému rýsování na chlapeckých školách měšťanských, na pokračovacích školách průmyslových atd. Tábor 1884, tab. 16.KOHOUT, J., TOBEK, A.: Konstruktivní stavitelství, 2. díl. Tesařství a stavební truhlářství. Jaroměř 1915.
NIKLAS, J., ŠANDA, F.: J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním. Praha 1865.
PACOLD, J.: Konstrukce pozemního stavitelství. | 1. díl: Práce tesařské, pokrývačské a truhlářské, podlahy, stropy a schody dřevěné. 1. vydání – Praha 1890, 2. vydání – Praha 1900.
POLLAK, A.: Předlohy k odbornému kreslení. Krytiny. Praha, 1938
ZEYER, B.: Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův. 12. díl, Zednictví a stavitelství, stavební řád, úprava živností stavebních, cement, beton prostý i armovaný, vzorník stavební. Praha 1908
ZEYER, B., HAVLÍČEK, J.: Zednictví a stavitelství pro praktickou potřebu zedníků, mistrů zednických i stavitelů. Praha 1906-1907
Ottův slovník naučný, Dvacátýčtvrtý díl Staroženské – Šyl. Praha 1906.

Stavební řády a předpisy
Stavební řád pro král. hl. m. Prahu a předměstí. Praha 1886.
Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona.
Stavební řád pro zemské hlavní město Brno, pro královské hlavní město Olomouc, pro královská města Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská. Brno 1914.



Stavební fakulta ČVUT v Praze, Katedra architektury

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata

Přečtěte si více k tématu Šikmé střechy

fotografie: K. Kroftová

Střecha pohledem historie. Jak se vyvíjely tvary střech městských domů a co o střechách psaly stavitelské příručky v 19. století

Střešní krajina tvoří významnou součást měst a obcí i jednotlivých staveb. Střecha a její konstrukce má na jedné straně přímý vliv na architektonický výraz a na druhé ovlivňuje jejich funkčnost a životnost. Vysoké nároky kladené na střešní konstrukce, vycházející z estetických i funkčních požadavků, se promítaly do…

Foto: Ing. arch. Martina Dokoupilová

Historie pod střechou. Umění mistrů tesařů od 14. století po současnost naleznete v krovech v Chebu

Prohlídková trasa Pod střechami chebských domů vás vtáhne do dob starých tesařských mistrů a jejich fenomenální práce. Chebská stezka krovy slouží jako učebnice stavebně technického vývoje krovových konstrukcí od čtrnáctého až dvacátého století. Tento komplex objevený z části náhodou je díky Nadačnímu fondu…

Zdroj: Fotolia.com - thongchai

Systém dešťové kanalizace. Jak odvádět vodu ze střech

Dešťová kanalizace je částí vnitřní kanalizace, sloužící k odvádění srážkových vod především ze střech a zpevněných ploch v objektu. Zahrnuje trubky, tvarovky, příslušenství (např. vpusti) a drobné objekty (např. revizní šachty). Do odpadního potrubí dešťové kanalizace nesmí být napojeno připojovací potrubí od…

Zdroj foto: TopGis.cz

Záběry po tornádu. Porovnejte, kolik práce již bylo uděláno. Architekti i ministerstvo nabízí pomoc

Spoušť, jakou Česko nepamatuje, ale také obrovská vlna solidarity a odvedené práce při odstraňování následků ničivého tornáda, které se jihem Moravy prohnalo na konci června. Obojí ilustrují letecké snímky, jež si nechalo pořídit vedení kraje. Ty nabízejí nejen aktuální pohled na zasažená místa na konci července, ale…

REKLAMA