Pro tuhle realizaci byl výběr vhodného místa zásadní. Volba okolí dálniční přípojky E4 mezi Infra City (na severu Stockholmu) a lokalitou Stora Väsby nebyla náhodná. Ve Väsby se „kam až paměť sahá“ nacházelo šlechtické sídlo. V průběhu mnoha staletí prošlo stavební evolucí, od roubené dřevěné haly švédských zbrojnošů přes hradiště, hrad, až po nynější podobu severského zámečku. A po celou tuto dobu vedla k historickému sídlu cesta lemovaná alejí lipových stromů. Lípa není v severských podmínkách zrovna obvyklou dřevinou, a stáří postupně obnovované aleje bylo v partiích odhadováno na nejméně 400 let. Prožitá staletí i vzácnost dřevin ale musela jít v šedesátých letech stranou, když se budovala dálniční přípojka E4.
Stará alej byla rozetnuta asfaltem, čímž byl urychlen její zánik. Navzdory slibům o tom, jak budou i nadále památné stromy udržovány, postupně mizely. Místo pěkné aleje, vedoucí k zámečku, je v místě k vidění jen rušná silnice, lemovaná billboardy. Janungerová se rozhodla upozornit na konflikt mezi moderní stavbou a historií lokality, na existenční rozpor mezi asfaltem novodobé dopravní infrastruktury a tím, jak byly cesty pojímány dříve. A samozřejmě, svým projektem se rozhodla „shodit“ poselství diktované komercí billboardových reklam ve srovnání s příběhy, které vyprávěly koruny staletých lip. Proto s pobídkou radnice města vytvořila „novou“ alej, odkazující na dávnou minulost.
Tvoří ji 16 metrů vysoké siluety stromů, vytvořené z cortenové (povětrnostně odolné) oceli. Tyto siluety vytváří „vizuální propojení“ s fragmenty původní aleje, rozdělené dálničním přivaděčem. Jsou nejen estetické, ale i plně funkční. Ve smyslu dnešní doby: nesou billboardy, jsou podsvícené. Ale upozorňují tak na zjevný rozpor mezi tím, jak krátkodobá řešení někdy volíme, a jak snadno opouštíme letité věci, které nedokážeme nahradit. Pohled na rezavé siluety kovových stromů ve Väsby jsou poměrně názornou a ostrou výpovědí o tom, že i když dokážeme ovládnout krajinu, opravdové stromy „vyrobit“ neumíme.
Rekonstrukce, která jde za rámec běžné architektury. Tak lze popsat projekt čínských architektů, kteří svým projektem neoživovali jen budovu porcelánky, ale hlavně její pec. V té se dodnes topí dřevem, jako před dvěma tisíciletími. A takové pece už dnes nikdo stavět neumí.
Na začátku byl zájem o energeticky soběstačné domy a studentská soutěž na stejné téma. Ta již dnes pokrývá všechny hlavní velké vysoké školy v ČR a jejím cílem je vychovat generaci lidí, kteří mají o tomto tématu širší povědomí.
Na počátku příběhu stavby slaměného domu v Horním Jelení, byla potřeba přestat řešit nekonečné a finance pohlcující opravy dvou starých, vysoce energeticky náročných domů, zcela nevyhovujících svým rozvržením. Každý plán, jak jeden dům opravit prodejem druhého byl kompromisem, který nemohl splnit sen o prosluněném, ...
Tenhle prázdninový dům je důkazem, že s pomocí několika promyšlených prvků je možné dosáhnout vyváženého vztahu mezi architekturou a přírodou, a že konstruktivní pořádek není v rozporu se zřejmým chaosem. Naopak, že je možné obojí harmonicky spojit. A je připomínkou, že jednoduchost bude vždy elegantní.
Pokud by nám někdo nabídl bydlení ve vybydlené autodílně, asi bychom zdvořile odmítli. Byť by to bylo v Chicagu. Nebo spíš právě proto: zimy jsou tady na americkém severu skutečně tuhé, a představu velké vymrzlé haly nevyhřeje ani optimismus ze získaného prostoru. Dá se vůbec takový prostor civilizovat? Architekti ...
Sdílet / hodnotit tento článek