Přímá šestiproudá dálnice, která se v jednom bodě zužuje, a asfalt tu jako řeka obtéká vystrčený domek? Nebo zástavba padesátipatrových obytných domů, na kterou je ze strany přilepená dvoupatrová chajda z hliněných cihel? Ano, Čína je zemí mnoha kontrastů, a její nail house jsou toho vizuálně vděčnou demonstrací. Nelichotivou přezdívku si tyto obydlí (a jejich majitelé) vysloužili od developerů díky tomu, že jsou „zaražení jako hřebíky v prknech a žádná síla s nimi nepohne“. A byť jsou někdy jejich důvody zištné, stále nad nimi počtem převažují obyvatelé, kteří nejsou schopni se emocionálně a fyzicky odpoutat od míst, na kterých prožili celý život. Své domy a pozemky nechtějí developerům prodat, protože ke svým obydlím mají vztah a silné vzpomínky.
Když rodný dům nepatří vám, ale Straně
V průběhu divokých let jednohlasné nadvlády komunistů v Číně pojem osobního vlastnictví prakticky neexistoval, a centrální vláda oficiálně hospodařila se všemi nemovitostmi v zemi. Pokud padlo rozhodnutí, že se někudy bude ubírat dálnice nebo třeba vodní nádrž, lidé neměli žádné legální prostředky na svou obranu, a museli se bez řečí vystěhovat do náhradního bydlení. Nastartování ekonomiky v devadesátých letech minulého století uvolnilo otěže podnikání, a na znovu vzniknuvší realitní trh vstupují první draví developeři. V mnoha ohledech si počínali stejně nemilosrdně, jako vládní zmocněnci. Vykupována (když už ne vyvlastňována) byla celá předměstí s malými rodinnými domky, aby mohly ustoupit obchodním centrům, hotelům a mrakodrapům.
Proti odkupu rodinných pozemků se už lidé mohli začít bránit soudně, ale jejich šance byly minimální. Zvlášť když nemohli nijak doložit své majetkové právo k obývanému území. V lepším případě jim byl nabídnut odkup pozemku v ceně zastavěné parcely (která následně byla i padesátkrát zhodnocena), a možnost náhradního ubytování v nově stavěném mrakodrapu. Za developery stály městské rady i podnikatelé. Zdá se to neuvěřitelné, ale první nový zákon, který specifikuje práva majitelů nemovitostí a jejich vztah k pozemkům, se v moderní Číně datuje až k roku 2007. Od tohoto roku se také datuje masivní nárůst nail house. Tedy obydlí těch, kteří se rozhodli tlaku neustoupit a svůj dům tváří v tvář investičnímu záměru neprodat.
Kosti předků odpočívají v základech mrakodrapu
Dispoziční práva k nemovitostem tu dnes oficiálně stále ještě drží vláda, ale prostí občané mají alespoň teoretickou možnost podržet si svůj majetek v případě soukromých komerčních projektů. V roce 2007 tak v Čchung-čchingu poprvé dokázala rodina místního restauratéra vzdorovat po dvě léta bagrům a demoličním četám, které srovnali okolní předměstí se zemí. I když žili na ostrůvku vlastní půdy (kolem které stavební firma vyhloubila desetimetrový příkop), rozhodli se neustoupit a neopustit dům, ve kterém žili po tři generace. Přesvědčilo je teprve „důstojné vyrovnání“ ve výši 453 000 dolarů. Situace kolem nail house je často kuriózní: výstavba Kingkey Finance Tower v Shenzenu byla o rok odložena, protože obyvatelé domku nehodlali opustit místo kvůli výstavbě 439 metrů vysoké věže. Na soudní bitvu s právníky developerské firmy se tehdy složili dárci z celé Číny, a jen díky tomu dosáhl vyrovnání ve výši 2,7 milionů dolarů.
Ne vždy je předmětem sporu s developery obytný dům. V Tchaj-jüan například stojí v centru vybudovaného mrakodrapu rodinná hrobka původních majitelů pozemku. Potomci si nepřáli, aby se s jejich zesnulými příbuznými hýbalo. A veřejnost jim dala za pravdu.
Sdílet / hodnotit tento článek