• ESTAV.cz
• Články
• Architektura se sociálním přesahem: Když se ženy učí stavět levné domy

Prohlédnout fotogalerii33 fotografií

Architektura nemusí být jen nositelem uměleckého pojetí či názoru, ale také konkrétním řešení na sociálních a kulturních problémů. Že to zní až příliš odvážně? Odvaha lidem z architektonické dílny C-re-Aid rozhodně nechybí. Už dávno překonali hranici mezi „životem ve sterilním studiu“, a přešli se svou tvorbou přímo do terénu. V rozvojových zemích světa pak přispívají svými znalostmi a postřehy k realizaci projektů, které by jiné profesionály z oboru asi příliš neoslovily. Proč? Málokdo se o nich kdy dozví, realizace se vždy dotýkají jen úzkého okruhu lidí a jejich rozpočet je z principu minimální. Přesto však svou nenápadnou prací mění svět k lepšímu. Stejně jako v případě výstavby Centra pro ženy v Tanzanii.

Kritická změna stylu života i bydlení

Kde začít? U správní rady kraje Majimoto v Tanzanii, v samém středu teritoria obývaného Masaji. A dál? Bylo by toho asi víc: Nevšední zadání, neobvyklý klient, netradiční podmínky, exotická lokalita. Pro C-re-Aid vlastně ale už v pořadí šestadvacátý podobný projekt. Jejich tým, tentokrát zastoupený tvůrčí čtveřicí Nancy Arbogast, Laia García, Samantha Welby, Msafiri Mollel, se musel vyrovnat s úlohou tradiční lidové „kmenové“ architektury v časech rychle se měnících trendů a požadavků. Zásadní komplikace? Tato lidová architektura momentálně na masajských územích už prakticky neexistuje, s výjimkou několika turistických center. Tradiční obydlí rychle mizí, kvůli průniku moderních vlivů.

Foto: Laia García

Když byli před lety Masajové přinuceni změnit svůj kočovný styl života v usedlý, změnila se i jejich původní nenáročná nomádská architektura. Laicky řečeno, domky z blátivých a sluncem vysušených cihel vystřídaly pevné stavby z cihel pálených. Rákosové vyplétané rohože nahradily plasty, a původní nenáročné slaměné střechy ustoupily plechu. Bohužel, tento novodobý model bydlení s sebou přináší do kraje Majimoto výraznou environmentální zátěž. Masajská sídla jsou přeplněná odpadky, cihlové domy si také nemůže dovolit každý, a výroba pálených cihel je náročná jak na spotřebu vody, tak energie. Nehledě na to, že sám proces vypalování vyžaduje enormní objem palivového dřeva, které je v savaně velmi nedostatkovým zbožím.

Kdo postaví levný dům?

Současný styl prosazované architektury tedy vede k mnohostranné devastaci životního prostředí, a škody jsou jasně patrné i přes to, že k přechodu na nový styl bydlení došlo ani ne před třemi generacemi. Existuje cesta zpět? Kupodivu zatím nikoliv: mladí muži totiž zapomněli stavět postaru. Tím si pod sebou podřezali větev, ať už jde o ochranu vlastní přírody, nebo přístupu k levnému bydlení. A zhruba tady vstupuje do hry C-re-Aid, která místním dopomáhá k znovu-objevení starých dovedností. Ekologické a nenáročné výstavbě z lokálních přírodních materiálů. „Lidé mohou žít ve zdravém prostředí, a jejich obydlí mohou být cenově dostupná. Dělali to tak přece po celá staletí,“ říkají lidé z C-re-Aid, které si k tomuto úkolu najala správní rada masajského kraje Majimoto.

Foto: Laia García

Úkol architektů zněl jasně: vytvořit ukázkový objekt, který by vycházel z původní lidové tanzanské architektury, s využitím nabízených dostupných materiálů, v co nejnižší ceně. Poprali se s ním po svém. Druhým bodem na programu pak bylo navrhnout, ukázat a využít nové techniky stavební práce, které by korespondovaly se zadáním levného a lokálního bydlení. A opět by to nebyli C-re-Aid, kdyby zůstali jen na této úrovni teoretického řešení. Možná za tím stálo i to, že sponzorem tohoto řešeného projektu byla východo-africká odbočka organizace Femme International. Nestavěl se tak jen obyčejný demonstrační objekt, ale školící a společenské středisko cílící na masajské ženy. A proč právě pro ně?

Ženy, které staví domy

Zatímco v Evropě řeší rozhořčené feministky větnou skladbu údajně genderově předpojatých básniček v čítankách, masajské ženy v Tanzanii to skutečně nemají lehké. Změny, které doprovázely ústup nomádského pastevectví, je totiž prakticky vyřadily ze společenského života. Dřív se aktivně podílely na chovu skotu, ale dnes už nekočovní Masajové dobytek prakticky nechovají. Ženy tak přišly o jednu z mála možností, jak se podílet na budování kvality života vlastní rodiny, jak přispívat komunitě, které jsou součástí. Ano, mohou se teď starat o domácnost, ale prakticky už o nic jiného. Bez vzdělání, kterého se jim nedostává, nemohou nalézt zaměstnání, a z hlediska stávajících možností uplatnění jsou prakticky nadbytečné. S tím se pak pojí i ústup jejich práv v tradičně kmenovém společenství.

Foto: Laia García

Centrum pro ženy vytvořené v rámci projektu C-re-Aid slouží nejen jako společenské a poradní místo, kancelář, zázemí pro minimální lékařskou péči, ale především jako „školicí“ středisko. Jsou to totiž právě zdejší ženy, které se v rámci realizovaného projektu znovu naučily stavět levné domy postaru, s využitím tradičních materiálů a generacemi prověřených metod. A tyto metody pak doplnily o celou sérii praktických inovací, které vychází z podmínek a nabídky místního prostředí. A co si budeme povídat, „společenská“ hodnota sebevědomé ženy, která už sice muži nepřináší věnem stáda krav, ale dovednost postavit společný dům, má velkou váhu i v rozvojových zemích.

Ano, samotné Centrum pro ženy je sice ještě vystavěno z cihel a má střechu z vlnitého plechu. Ale domy, které se tu ženy učí stavět, už jsou dočista jiné. Vznikají z říčního štěrku, kamenů, písku, stlačené zeminy, nepálených cihel. Disponují hliněnými omítkami, slámovými bloky. Někdy jsou vystaveny i z „odpadků“, tedy pískem naplněných plastových lahví. Podstatné ale je, že slouží svému účelu. V kontextu takového podání už nemá zvolená architektura, její čistota a styl, až takový přesah. C-re-Aid skutečně možná netvoří zásadní nebo velkolepé projekty, ale přispívají svou „na míru šitou“ prací k výrazným celospolečenským změnám.

Foto: Laia García

Údaje o projektu

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata