Za celým projektem stojí profesor Ioannis Papakonstantinou (UCL), který říká: „Jedná se o vůbec první nanostrukturu kombinovanou s termochromickým oplášťováním.“ Schopnost samočištění je garantována díky speciální povrchové nano-úpravě, která po fyzikální stránce činí sklo vodo-odpudivé. Kónické nanostruktury na povrchu nových okenních tabulek zajišťují, aby kapka vody po dopadu udržela soudržnost (a stékala rychleji), a spolu s tím jak gravitací stéká, sbírá i drobné usazené prachové částice. Zatímco na normálním skleněném povrchu voda „přilne“ a pomalým stékáním se časem vytvoří šmouhy, zde zůstává povrch bez poskvrny.
Za úsporou energií má opět stát nano-technologie. Konkrétně tedy 5-10 nanometrů silný (či spíše tenký) ochranný film z vanadu uhličitého. Ten navzdory své minimální tloušťce účinně zabraňuje úniku tepla z budovy během chladnějších období. Funguje jako oboustranná teplotní bariéra. V horké letní dny brání prostupu tepla dovnitř budovy, a tím zabraňuje přehřívání interiéru. Energetická bilance budovy se může tímto opatřením podle UCL zlepšit až o 40 %.
Výhodou vanadu uhličitého je jeho dostupnost (na rozdíl od jiných prvků, využívaných v nano-technologiích). Jeho přítomnost v povrchovém ochranném filmu má ale ještě jeden zajímavý bonus. Dosahuje nízkého stupně reflexivnosti (odrazivosti) slunečních paprsků. Dělat s tímto sklem „prasátka“ jde jen velmi špatně. Jenže tahle maličkost znamená, že do místnosti propustí jen velmi málo světla, což může být na exponovaných plochách velkou výhodou.
Sdílet / hodnotit tento článek