Přehrát audio verzi
K neuvěření. Dům bez konce je lekcí v umění pomalé rekonstrukce
00:00
00:00
1x
- 0.25x
- 0.5x
- 0.75x
- 1x
- 1.25x
- 1.5x
- 2x
Většina lidí, řekněme těch normálně smýšlejících, vnímá rekonstrukci jako jednosměrný proces. Ze starého se při něm dělá nové. Práce po dosažení toho cíle končí, dílo je hotovo a je to tak v pořádku. Jenže pozor, ne všichni to vidí stejně. Najdou se i tací, kterých se po dosažení cíle, úspěšném zakončení rekonstrukce, zmocní neklid. Ta nenadálá pohoda, to, že už je hotovo, je deptá. Protože je vlastně mnohem víc bavil ten „proces“, který tomu všemu předcházel.
Není to klinická diagnóza, spíš specifické nastavení. Možná když zapátráte v paměti, sami u sebe takové sklony odhalíte. Pocit, že něco přetváříte, děláte a zůstávají za vámi vidět výsledky, vás možná baví víc, než ten pomyslný finiš. A dost možná jste tak už předem naladěni na vlnu Mateje Andraže Vogriniče, umělce z malé vesničky Škofije, ztracené v údolích slovinského krasu. Zmíněný pán se za své hobby nestydí. Baví ho, poeticky řečeno, oblékat nové domy do obnošeného šatstva.
Popisuje to jako pozvolný proces rekonstrukce nemovitostí, povětšinou domů v havarijním stavu, které stavebními úpravami povyšuje na současnou úroveň, ale přitom jim ponechává jejich autentické kouzlo „staroby“. Díla tohoto umělce jsou ve Slovinsku známá, protože často dává dohromady umělecké formy s architekturou velmi chytlavým způsobem. Proslulé jsou zejména jeho zásahy do fasád starých domů. Ovšem v případě jeho vlastního bydlení to bylo o něco složitější.
Možnost přestavovat donekonečna
V roce 2003 si totiž Vogrinič pořídil starý statek ve Škofije. Ne nutně proto, aby v něm bydlel, ale aby jej mohl rekonstruovat. Je to dům, který byl v naprosto katastrofálním stavu, ani dnes se nepodobá žádnému jinému stavení v celém regionu. Tahle rezidence se už více než dvě desetiletí proměňuje v rozvíjející se umělecké dílo. Což se mu náramně líbí. Nekoupil pouze starý statek, ale také možnost jeho neustálé proměny. Namísto jednorázového dokončení nechává dům postupně růst a vyvíjet se, formovaný rytmem každodenního život.
Proto se také té stavbě říká Dům bez konce. Je to projekt zasvěcený neustálé, nikdy neukončené a průběžně pokračující rekonstrukce. Z čistě provozního hlediska je to naprosto špatně. Jenže tady je přímo záměrem „nemít cíl“. Každý zásah, malý či velký, se tu jen stává další vrstvou příběhu, který se již dvaadvacet let rozvíjí a stále žádoucím způsobem pokračuje.
Pochopitelně, že takový unikát – ať už jde o osobu majitele anebo o samu nemovitost – nemohl uniknout pozornosti architektů ze studia OFIS. Byli dobře předem zpraveni o tom, jak a co se tu odehrává. A proto se mohli, na požádání majitele, částečně zapojit do nevšední realizace. Stavebního projektu, v jehož jádru stojí princip akumulace jako formy vlastní tvorby. Je to jako krásné bláznovství, milé podivínství, které tu dostává hmatatelné obrysy.
Na rozdíl od tradičních rekonstrukcí dům ve Škofije neusiluje o finální podobu ani o své uzavření, ukončení. Naopak existuje ve stavu neustálého vznikání. Místnost se upraví, když je to potřeba, kus nábytku se objeví, když je objeven někde na blešáku. Stěna se změní, když se k tomu naskytnou zdroje, příležitost. Předměty nalezené, darované přáteli nebo zachráněné z minulých instalací nacházejí své místo v dynamickém interiéru, kde a stírají hranice mezi uměním, pamětí a každodenností.
Cíl? Ten majiteli domu nechybí
Dům se tak stává jakýmsi architektonickým deníkem, který zaznamenává improvizace, náhody i rozhodnutí svého majitele. Nedokončenost zde není nedostatkem, ale životní filozofií. Uznáním skutečnosti, že žádný život není uzavřený, ale je neustále vrstvený a stále otevřený změnám.
Dům bez konce, to je prostě projekt, který se vymyká. Nabízí velmi silný prostorový zážitek, aniž by garantoval, že věci, které v domě nacházíte teď, tam budou i napřesrok. Atmosféra uvnitř je intimní a hmatová. Jednotlivé místnosti se liší charakterem: některé jsou uhlazené, jiné záměrně syrové, ponechané v původním stavu nebo jen lehce upravené. Nábytek i vybavení jsou eklektické, od restaurovaných starožitností až po hravé, improvizované sestavy.
Výsledkem je mozaikový interiér, kde každý prostor vypráví vlastní příběh, a přesto zůstává součástí většího celku. Pohyb domem připomíná listování starou knihou. Z níž občas vypadnou stránky z vazby, prach a troud. Anebo založené zažloutlé milostné dopisy, záložky a lisované květiny. Něco, co nečekáte, a udělá vám radost. Stavba je tu jako postupné odhalování fragmentů, které dohromady vytvářejí vyprávění o dvou desetiletích bydlení.
Jedním z nejvýraznějších architektonických gest je reinterpretace tradičního krasového „ganku“ — úzkého dřevěného balkonu, který obvykle probíhal podél horní fasády venkovských domů. V novém návrhu byl proměněn v prosklený, světlem zalitý koridor, který propojuje horní podlaží. Už neslouží pouze jako venkovní průchod, ale stává se mezním prostorem mezi interiérem a exteriérem — transparentním spojovacím prvkem umožňujícím plynulý pohyb mezi místnostmi při zachování vizuálního kontaktu s dvorem.
Roste z lidí a s lidmi
Jak upozorňují architekti ze studia OFIS, Dům bez konce je kolektivním dílem. Přestože je veden citlivým dialogem, vzniká ve spolupráci s architekty, řemeslníky, přáteli i rodinou umělce Vogriniče. Mnohá rozhodnutí byla spontánní, učiněná během rozhovorů nebo při společné kávě na dvoře. Projekt tak odráží kulturu krasových vesnic, kde byla výstavba a úprava domů vždy společenskou činností formovanou potřebou, sdílením dovedností a improvizací. Dům se tak stal nejen útočištěm svého majitele, ale i místem setkávání širšího okruhu spolupracovníků, kteří se podílejí na jeho neustálé proměně.
Rytmus výstavby zároveň odrážel rytmus ekonomiky. Namísto jednorázové velké investice se projekt rozvíjí prostřednictvím úsporné kreativity: drobné zásahy se realizují podle dostupných prostředků, nábytek se pořizuje z druhé ruky nebo zachraňuje, stavební prvky se znovu využívají či přizpůsobují. Tento postup sice rozprostřel projekt do několika desetiletí, ale zároveň minimalizoval odpad, snížil náklady a dal každému zásahu vlastní příběh.
Každý nový krok nese paměť toho, kdy, proč a jak vznikl. Dům je tak udržitelný nejen materiálně, ale i emocionálně a kulturně – představuje pomalou architekturu, která si cení trvanlivosti, adaptability a střídmosti. Dům bez konce je tedy záměrně přetvářený, rekonstruovaný a nedokončený. Jeho budoucnost nespočívá v završení, ale v pokračování rekonstrukce. Každý nový zásah je méně aktem rekonstrukce než dialogem mezi minulostí a přítomností, uměním a životem, trvalostí a proměnou.
Dům tak představuje alternativní model obnovy: nikoli jednorázový projekt s pevným termínem, ale proces, který se rozvíjí po desetiletí, vedený potřebou, představivostí a vztahem k místu. Stejně jako Vogrinčičovy instalace, které dávají obyčejným předmětům mimořádný význam, se i tento dům stává instalací v měřítku lidského života. Ukazuje, že architektura nemusí být dokončená proto, aby měla smysl.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Dům bez konce/The Never-Ending House |
| Typ projektu: | nekonečná rekonstrukce |
| Architektonické studio: | OFIS |
| Lokalizace: | Škofije, Slovinsko |
| Vedoucí architekt: | Rok Oman, Špela Videčnik |
| Spolupráce na návrhu: | Matej Andraž Vogrinčič |
| Hlavní dodavatel stavby: | svépomocná stavba |
| Klient: | soukromá osoba/Matej Andraž Vogrinčič |
| Zahájení projektové činnosti: | 2023 |
| Rok dokončení (finalizace): | neznámý |
| Užitná plocha: | 58 m2 |
| Zastavěná plocha: | 360 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek