Úvod
Jako člen skupiny ČAO při CzWA bych chtěl upozornit na to, že nová směrnice se věnuje i malým obcím a individuálním systémům. A ač se to na první pohled nemusí zdát, nová směrnice EU o čištění městských odpadních vod (UWWTD) obsahuje zásadní ustanovení i pro menší obce. Výslovně se sice týká aglomerací nad 1 000 ekvivalentních obyvatel, kde stanovuje i termíny, vedle toho jsou všeobecně důležité i principy jako proporcionalita, udržitelnost a efektivita, které by se měly aplikovat k řešení sanitace obecně. Směrnici tak můžeme brát na jedné straně jako nařízení, které máme splnit nebo jako příležitost vyřešit efektivně oblast venkovských lokalit, tak aby to bylo udržitelné – tj. ekonomické, ekologické a sociální. Neřešení už dnes zbytečně zatěžuje státní správu a občany, dtto i obce obrovskými náklady.
Co konkrétně „směrnice“ od řešení malých aglomerací a individuálních systémů požaduje?
Obce nad 1 000 EO řešit přednostně stokovým systémem, individuální systémy použít tam, kde použití stokových systémů „příliš drahé“, tj. případně i v částech větších obcí. U obcí nad 2 000 EO je povinnost se připojit na stokový systém a v případě, že více než 2 % obyvatel by byla řešena decentrálně, tak toto řešení zdůvodnit. No a důležité jsou ještě další zásady – vycházet při stanovení požadavků z rizik (stabilita) a zabezpečit efektivní systém kontroly individuálních systémů (decentrálu).
Proč se tématu věnovat?
V malých sídlech České republiky žije značná část obyvatel a jejich krajinný kontext je typický i pro mnoho oblastí střední Evropy. Přesto jsou tyto obce z hlediska odkanalizování často opomíjeny – přestože jejich vliv na kvalitu vodních toků je zásadní.
Zatímco větší sídla nad 2 000 ekvivalentních obyvatel (EO) mají systém čištění obvykle vyřešený, menší obce se potýkají s problémem – čím menší sídlo, tím vyšší náklady na jednoho obyvatele. To vyžaduje nový, udržitelný pohled na celé téma.
K řešení nás zavazuje i nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 o čištění městských odpadních vod (UWWTD), která stanovuje povinnost zajistit odkanalizování obcí nad 1 000 EO do roku 2035. Nesplnění povinností může vést k finančním postihům.
Zároveň se jedná o rozsáhlou celospolečenskou investici. Náklady se odhadují na stovky miliard korun, cca 200 miliard pokud se budeme chovat hospodárně a nesnažit se připojit všechny domy, cca 300 miliard pokud budeme velkorysí, přičemž současné výdaje (cca 3 mld. Kč/rok) tuto potřebu nepokrývají.
Vedle finanční náročnosti představuje výzvu i nutnost zajistit účinný systém kontroly. Efektivní kontrola přímo ovlivňuje kvalitu vodních toků a šanci dosáhnout cíle „dobrého stavu vod“. Současné tempo zlepšování je nedostatečné.
Efektivní a udržitelná řešení odkanalizování malých obcí v kontextu nové evropské směrnice
S rozšiřováním požadavků na čištění odpadních vod i do menších obcí roste potřeba hledat nákladově efektivní, provozně stabilní a environmentálně udržitelná řešení.
Volba vhodného systémového řešení má zásadní dopad i na životní prostředí – ovlivňuje uhlíkovou stopu, schopnost krajiny zvládat sucho, biodiverzitu i celkovou stabilitu a odolnost systému vůči rizikům. Jsme připraveni na efektivní řešení? Současný stav takto nastavený není. Některé požadavky směrnice naplňujeme jen částečně a některé zatím vůbec. Při tom, pokud máme omezené množství investic, tak bychom to měli dělat už z podstaty věci.
Proporcionalita a efektivnost
S poklesem hustoty osídlení v menších obcích rostou náklady na jednoho obyvatele, zejména při výstavbě stokových systémů. V mnoha případech je investice do centrální infrastruktury ekonomicky neúnosná. Zatímco obecní kanalizace může vyjít až na 300 tis. Kč/EO, domovní čistírny odpadních vod (DČOV) se pohybují v průměru kolem 40 tis. Kč/EO – tedy zlomek ceny. Navíc v případě individuálních stavebníků bez nákladů pro stát. Pro zajímavost, z hlediska sociální únosnosti ceny stočného by investiční náklady neměly převyšovat cca 200 tis. Kč/EO. Přesto jsou decentrální řešení často uměle administrativně zatížena a při rozhodování podhodnocena. Na druhé straně to neznamená, že individuální systémy by se měly na malých lokalitách, vhodných k centrálnímu řešení automaticky upřednostnit. Rozhodování by se mělo opírat o vícekriteriální hodnocení: vedle ekonomiky je klíčová i ekologie, sociální únosnost, technická stabilita a akceptace obyvatel. Rigidní uplatňování jednotných pravidel pro různorodé lokality vede k plýtvání veřejnými prostředky a neefektivním řešením (pro aglomerace 1–2 tis. EO může být rozdíl až 100 miliard Kč). Ve výsledku k nákladům, které uhradí nakonec uživatelé. Proto by měli mít možnost o sobě rozhodovat.
Rizika a odolnost systémů
Technická odolnost a provozní jednoduchost jsou v kontextu decentralizovaných systémů významným faktorem. Složitější systémy (např. s přečerpáváním, rozsáhlou sítí nebo energetickou závislostí) jsou citlivější na výpadky a dražší na údržbu. Lokální řešení, jako jsou domovní ČOV s extenzivními technologiemi, často vykazují vyšší provozní stabilitu, zejména jsou-li vhodně navrženy a pravidelně udržovány.
Uhlíková stopa
Udržitelnost nelze hodnotit bez posouzení uhlíkové stopy. Ta je ovlivněna spotřebou energie (zejména při aeraci), použitím chemikálií, dopravou, stavebními materiály i distribucí vody. Obnovitelné zdroje významně přispívají k jejímu snížení. Nelze však univerzálně určit, zda centrální nebo domovní řešení má nižší stopu – záleží na vždy konkrétní lokalitě, provozu a technologii. Otázkou je, zda u individuálních systémů má smysl se tímto parametrem zabývat. Jednak je bagatelní ve srovnání s jinými zdroji, zejména pokud bereme v potaz celý proces nakládání s nutrienty (z pole na pole a doplnění odebraných nutrientů), nezhoršuje stávající stav a hlavně navíc využitím místních zdrojů je schopen mít téměř nulovou stopu.
Adaptace na sucho
Úspory vody, využívání alternativních zdrojů (srážkové, šedé vody) a decentralizace zásobování i čištění patří mezi klíčová opatření pro adaptaci na sucho. Směrnice přímo podporuje opětovné využití vody a doplňování podzemních zdrojů, což by mělo být začleněno nejen do strategického plánování vodního hospodářství ale i do konkrétního rozhodování na konkrétní lokalitě a legislativa by optimální řešení měla podporovat. Viz např. využití recyklovaných vod na zálivku v době sucha.
Akceptovatelnost a sociální rozměr
Sociální únosnost a akceptovatelnost řešení jsou často přehlížené aspekty. Zejména v odlehlých oblastech s řídkým osídlením mohou být centrální řešení nejen ekonomicky, ale i prakticky nevhodná. Naopak, individuální systémy umožňují samostatnost, jsou přizpůsobitelné místním podmínkám a mohou být veřejností lépe přijímány, pokud nejsou přetíženy byrokracií. Důležité je opět to, aby občané měli možnost informovaně rozhodnout.
Zabezpečení efektivního způsobu kontroly individuálních systémů
By měl být proporcionální vůči identifikovaným rizikům. Možná by mělo smysl, mít vypouštění z podstatných zdrojů trvale pod kontrolou – jedna z možností je dálkově sledovat množství amoniakálního dusíku na odtoku. Naopak řešení, která s velkou pravděpodobností jsou odolná a jejich vliv je minimální by pak nemusela být sledována vůbec, případně stačí i jednou ročně, a to vizuálně nebo s použitím např. ručního přístroje na měření amoniakálního dusíku.
Při kontrole by se měla a dá se uplatnit proporcionálnost vůči rizikům a zároveň i proporcionálnost z hlediska sociálních dopadů (možná spíše efektivnost zvoleného řešení). Což zatím naše legislativa až tak moc neumožňuje – i když je rozmezí, ve kterém se pohybovat dá a někteří osvícení pracovníci na vodoprávních úřadech ho využívají. V praxi se dá ale setkat i s opakem, dokonce požadovaným v samotném nařízením vlády – drahé významu neodpovídající postupy kontroly.
Na semináři k této problematice bylo shledáno (silný souhlas při workshopu), že efektivní byl třeba on-line záznam z provádění kontroly ČOV, to by ale vyžadovalo mít celý software, který by povolování a kontrolu podporoval. Určitě je to jedna z věcí, která by efektivnost kontrol zlepšila. Možná by takový software mohl být prioritně zkoušen a ověřován v CHKO. Odpovídalo by to i principu, který požaduje riziku odpovídající řešení (i kontroly).
Závěr:
Úspěšná implementace evropské směrnice UWWTD v malých obcích vyžaduje flexibilní a místně specifický přístup. Klíčem k udržitelnému rozvoji venkovské infrastruktury je proporcionalita, efektivnost, technologická jednoduchost, a především schopnost zapojit a motivovat místní obyvatele. Místo unifikovaných řešení je třeba posilovat racionální a důvěryhodné rozhodování, které reflektuje místní podmínky i společenskou realitu.
Sdílet / hodnotit tento článek