REKLAMA
Hledat
Nový stavební zákon
estav.tvnový videoportál
Všechna témata

Protiklady a paralely v tvorbě Adolfa Loose a Le Corbusiera – 2. díl

Asi jen těžko bychom hledali jiné dvě osobnosti, které doslova formovaly podobu moderní architektury. Na rozdíl od Adolfa Loose byla pro Le Corbusiera architektura skutečným uměním, které mnohdy posouval na hranu abstrakce. A názor na to, zda má architektura sloužit jen svému účelu či přinášet povznášející pocity jako umění, není jediný protiklad v pohledu těchto dvou autorů na architekturu.
Byt Krausových v Plzni od Adolfa Loose. Zdroj: PhDr. Eliška Zlatohlávková, PhD.

Další výrazný rozdíl lze nalézt v přístupu ke vztahu interiér a exteriér. Adolf Loos obracel svou pozornost k interiéru a tvrdil, že „dům je jevištěm domácího dramatu, kde jsou jeho obyvatelé zároveň herci i diváci“. Co se odehrává vně není podstatné. Dbal na maximální kompaktnost formy a maximalizaci vnitřních kontaktů.

Tento princip dotáhl tak daleko, že uživatelům svých staveb záměrně doslova znemožňoval i pohled z okna, které mělo dle jeho názoru sloužit pouze pro přívod světla, nikoliv k pohledu ven. Dociloval toho zakrýváním výhledu závěsy či orientací nábytku tak, aby byl znemožněn přístup přímo k oknu.

Winternitzova vila v Praze. Zdroj: PhDr. Eliška Zlatohlávková, PhD.

Naopak za důležitý považoval vchod, který mnohdy výrazově akcentoval, neboť pro něj představoval bránu mezi vnějším a vnitřním světem, které chtěl striktně oddělit.

Le Corbusier naopak stíral hranici mezi exteriérem a interiérem a do obytných částí staveb umisťoval rozlehlá okna, čímž fakticky dematerializoval stěny. Ve vrchních patrech pak kombinoval prosklené plochy s terasami a střešními zahradami, čímž dociloval prolnutí obytného prostoru a přírody. Ve vztahu k oknům opět aplikoval své přirovnání domu ke stroji, když říkal, že dům je fotoaparát a okno jeho čočka. I proto je jedním z pěti bodů architektury právě pásové okno, které vede pohled do dáli a z vnějšku naopak neprozrazuje podlaží ani jeho účel. To totiž není důležité, záleží jen na tom, že rámuje výhled ven.

Interiér Brummelova domu, jedna z plzeňských realizací Adolfa Loose. Zdroj: PhDr. Eliška Zlatohlávková, PhD.

Prolnutí interiéru a exteriéru se projevuje také na Le Corbusierově práci se vchodem, který si dle něj jako jediný prvek stavby ponechává zcela utilitární funkci, a proto jej značně potlačuje, skrývá, abstrahuje od klasického pojetí vstupu do budovy.

V čem lze naopak spatřovat jisté podobnosti v práci obou architektů jsou tzv. 4 obytné úrovně. Ačkoliv oba představitelé modernismu, toto relativně tradiční členění prostor na výšku se objevuje i v jejich návrzích. V případě Adolfa Loos lze rozdělit úrovně na suterén a podkroví – podlaží, kam jsou umisťovány druhotné funkce, a mezi tím nižší prostory jakožto poloveřejné obytné prostory a vyšší podlaží pro intimní prostory.

Obdobné schéma využíval i Le Corbusier, ovšem s tím rozdílem, že intimní prostory, např. ložnice, umisťoval do nižšího podlaží a poloveřejné společenské prostory do vyšších. To z toho důvodu, že pro něj bylo důležité umožnit přístup do střešní zahrady, neboť pokud považoval nějaký prostor za vůbec nejdůležitější, byla to právě střešní zahrada.

Koncept domino Le Corbusiera. Zdroj: PhDr. Eliška Zlatohlávková, PhD.

Oba také pracovali velmi intenzivně s barvami, ačkoliv se to nemusí na první pohled zdát patrné, a každý opět přistupoval k barevnosti interiéru, ale i exteriéru, odlišně. Adolf Loos využíval zásadně přirozené, nesmíchané barvy. Le Corbusier se naopak intenzivně zabýval dopadem barev na vnímání prostoru. Jak sám říkal, „barvy mění prostor“. Proto kombinoval rozdílné odstíny teplých a studených tónů, které umisťoval v závislosti na zdroji světla tak, aby barvy v kombinaci s denní dobou a ročním obdobím vytvářely další proměnlivé odstíny ovlivňující výsledný pocit z prostorů.

I přes zjevné rozdíly v přístupu k architektuře lze mezi těmito architekty najít něco, v čem jsou zcela totožní. A to měrou s jakou se zapsali do historie architektury 20. století a jakou ovlivnili vnímání architektury dodnes. Není náhodou, že dva hlavní koncepty tvorby prostoru, raumplan a volný plán, poznávají studenti fakult architektury ihned v prvním ročníku kdekoliv na světě.

Vila Savoya v Poissy, asi nejznámější realizace Le Corbusiera. Zdroj: PhDr. Eliška Zlatohlávková, PhD.

Zájemcům z řad široké veřejnosti však toto a mnohá další témata mimo jiné umožňují přiblížit přednášky z dějin umění a architektury pořádané v prostorách jednoho z pražských děl Adolfa Loose, Winternitzově vile, jejíž bohatý program nabídl srovnání tvorby těchto dvou velikánů architektury v sérii 3 přednášek pod vedením PhDr. Elišky Zlatohlávkové, PhD. Vila nabízí návštěvníkům pravidelně bohatý program, nicméně již samotná návštěva vily je nezapomenutelným zážitkem, nejen pro fanoušky principu raumplan.

Informace z přednášky PhDr. Elišky Zlatohlávkové, Ph.D., dlouhodobé členky týmu Winternitzovy vily

Tomáš Kovařík

Ztotožňuje se s citátem H. Holleina „všechno je architektura“. Možná proto, navzdory ekonomickému vzdělání, má k architektuře blízko, často ve spojitosti s fotografováním, které ho naučilo rozhlížet se kolem sebe. Tyto dvě záliby daly v roce 2018 vzniknout výstavě fotografií zobrazující významné stavby z let 1948 až 1989. Středobodem jeho zájmu jsou stavby ve stylu brutalismu, technicismu, konstruktivismu a funkcionalismu. Zajímá ho problematika brownfields a skandinávská architektura, za kterou také rád cestuje.

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata

Přečtěte si více k tématu Architektura

Foto: Marcello Mariana

Ovčácká salaš zachráněna. Teď slouží jako perfektní horská chata

I když jsou prastaré, nevztahuje se na ně statut historické nebo kulturní památky. Z krajiny postupně mizí a horské scenérie Orobských Alp jsou bez nich o dost chudší. Smutnější. I proto se jednu takovou opuštěnou starou salaš rozhodl její nový majitel zachránit. Přestavěl ji na chatu…

Foto: Lourenço T. Abreu, João Guimarães

Ze staré farmy, kterou pohltilo město, vznikla komunitní ubytovna

Města na svém území často nesou řadu objektů, připomínajících dobu před tím, než se městy staly. Názorným příkladem je portugalský Lisabon, kdysi obklopený vesnicemi. Co tu dělají se starými „venkovskými“ budovami v novém plánu? Nebourají je, ale přestavují k novému využití!