Hledat
Mapa cennemovitostí v ČR
Všechna témata

Tady spal král při válečném tažení. Chatrč rekonstrukcí posunuli z historie do současnosti

Skotsko je přenádherná země. Pravda, léto je tu nelehko přežít bez svetru, ale z této země dýchá historie. Zakopáváte o ni skoro na každém kroku, tedy pokud na ní zrovna nestojíte. Což je ostatně i případ objektu, který do současnosti posunuli architekti ze studia BARD.
Foto: Alexander James-Aylin

Historie je pro tento objekt stěžejní, proto si nejprve povězme krátký příběh. Objekt stojí na okraji srázu nad písčinou tzv. Princovy pláže. Tato lokalita má v dějinách Skotska své místo od doby, kdy se tu roku 1745 vylodil mladý král Karel Eduard Stuart. Aby odtud, s nemalou pomocí horalů ze skotské Vysočiny, zahájil tažení proti tzv. hannoverské dynastii panovníků, sídlící v Londýně. Když to zkrátíme, toto povstání mělo dvě fáze: v první Skotové, zvolna získávající na zkušenostech i sebevědomí, postupovali zemí až k Anglii. A skutečně se dostali až 100 mil k městu nad Temží.

V druhé fázi ale toho sebevědomí bylo už příliš, což vyústilo v bitvu u Cullodenu, kterou Skoti drtivě prohráli. A prchající Karel Eduard z dynastie Stuartovců musel hanebně prchat před nepřáteli. S několika věrnými se skrýval v jeskyních, loveckých a ovčáckých chatrčích, přespával u vesničanů. Než konečně zmizel do Francie. Jeho rok trvající mise tedy nebyla úspěšná, ale silně poznamenala skotské národnostní postoje a jejich vztah vůči Britům. Vnímání boje za nezávislost a pohled na kritické pojetí konstituční monarchie je od té doby stále dost živé.

A jak to souvisí s aktuálním projektem?

Zdi nebo hradby?

Princova pláž je místem, kde to všechno začalo. A v přístřešku, který architekti ze studia BARD rozpracovali v totální rekonstrukci, strávil nejspíš svou první noc. Král Karel Eduard má ve Skotsku nimbus až lidového hrdiny, a tady se datuje počátek příběhu jeho legendy. Je to podobné dějinné trauma, jako jsme v Česku měli svého času s Janem Žižkou. Také jsme si hleděli každého dubu, návrší anebo louky, která nějak s husitskou revolucí souvisela.

Což nic nemění na tom, že s dějinami niterně propojený objekt nad Princovou pláží, který mohl být svého času dobře tak rybářskou chatrčí, ovčáckým domkem i malou tvrzí, nutně potřeboval stavební zásah. Otázkou, pro klienta i architekty bylo, jak vlastně daleký. Stavba se totiž uchovala jen ve formátu zdí, které nedokázal zub času uhlodat. Nasucho vrstvené neotesané ploché balvany tu dosahovaly až metrové tloušťky.

Patrné to bylo zvlášť na stranách objektu, pohledově exponovaných vůči moři. Tak se tu dřív stavělo, hradební síla zdí vynahrazovala izolaci. Nicméně kromě tohoto kamenného masivu se ze stavby mimo hrubý půdorys jedné místnosti nedochovalo nic. To ostatně potvrdili i archeologové, kteří tu před zahájením prací provedli nezbytnou sondáž. Stěna, směrem do vnitrozemí částečně sesutá, pak vymezovala profil „parcely“ na 30 metrů čtverečních. Což je parametr, který přílišnému komfortu ani po stavebních úpravách nenahrává.

Pod zelenou střechou

Architekti, pánové Ruairidh Moir, Ciaran Gallagher, Charles Tulley a Andrew Lang, si ale věděli rady. A chystanou vizi totálně rekonstruovaného objektu pojali tak, že do objemu vytýčeném zdmi vsadili dům, tažený o jedno patro nad horizont obvodové zdi. Volným rozčleněním výšky patra v mezonet pak vytvořili obydlí, blízké formátu chaty, které nabízí střídmý luxus ubytování na místě opředeném minulostí a s krásným výhledem.

Přání klienta se v zásadě omezovalo na to, aby se uvnitř kamenné zříceniny podařilo zajistit zastřešený prostor ke stolování, místo na odpočinek po koupání (zjevně otužilec), a to vše v dotyku s nádhernou scenérií. Stavba měla být navržena tak, aby odolávala skutečně silnému působení moře, vynikala nízko-údržbovou náročností a své charakteristiky zlepšovala s postupem času.

Poslední požadavek víceméně souvisí s nápadem architektů vsadit obytnou část mezi silné kamenné zdi. Splynutí opravovaného objektu s okolím totiž vylepšili zelenou střechou – nic technicky náročného, šlo jen o vyskládaný drn – který se bude postupně rozrůstat a dodá kamenné stavbě zelenou kštici.

Foto: Alexander James-Aylin

Vzhůru dovnitř ulity

Kontura vykreslená masivem zdí připomínala nedobytnou skořápku, ulitu. A tento přírodní motiv pak projekt „vedl“ podobnou spirálou, jako u domečku hlemýždě. Jakási „před-místnost“, zastřešené ale stále ještě živly venku ovlivněné mikro-nádvoří. Za ním pak vstupní lobby, které se v zásadě omezuje na šatnu a botník vestavěné do zdi, a pak, po spirále dál, do obytné prostory. Univerzální místnosti, hlavní a jediné obytné.

V ní se nachází vše podstatné: kuchyňský kout, kamna na dřevo vytápějící objekt, lavice k posezení, vsazené do rozšířeného rámu oken. Je tu také prostor k přepsání, lože vsazené do podstřeší. K němu se dopracujete po žebříku. Díky této skladbě ale zůstává místnost poměrně volná, nezastavěná. A proto i navzdory své minimální rozloze působí interiér nenahloučený, útulný. Světla je tu také dost, díky vestavěným oknům a prosklené střeše. Ta mimo jiné zajišťuje, že můžete usínat s výhledem na pláž a s hvězdami nad hlavou.

Foto: Alexander James-Aylin

Recyklace místa i materiálu

Protože tu místa skutečně není nazbyt, kladl se velký důraz na funkční detaily: usazení jímky na sběr užitkové vody, jímání dešťovky ze střechy, krytý prostor pro uskladnění polen, vestavěné skříňky s nezbytnostmi. Nic tu nevyčnívá, a proto jste v každém místě tohoto miniaturního domu plně ponořeni do krajiny.

Tato stavba díky paletě materiálů vyžaduje skutečně minimální režim údržby. Primárním materiálem je tu vysoce izolovaná dřevěná konstrukce, která je obložena místním kamenem z ruiny, a překryta drnem. Ten pomáhá budovu chránit jako obrovský zelený kabát. V uspořádání se skutečně silnou zdí je to tradiční uspořádání pro skotské pobřeží. Střecha je ve svém jádře opláštěná přebroušenou břidlicí Ballachulish. To je zrovna tak tradiční, jako poměrně nákladný místní materiál. Architekti jej ale sehnali zadarmo, z demolice objektu staré školy ve vsi. Stačilo ho jen lehce upravit a renovovat, aby tu fungoval dalších 100 let.

Břidlice přitom zvyšuje atraktivitu budov a zároveň zachovává materiál do budoucna. Je to pobídka cirkulační ekonomice, ukázka nenáročné stavební recyklace. Alternativou by totiž jinak byly plechové materiály nebo dovoz břidlice z pevniny či kontinentu. A to by tak hezky nevypadalo. Budova je ve své podobě pevně zakořeněná, a spjatá s místem. Je diskrétní a kompaktní. Obdivuje místo i historii, je divákem, který nenarušuje představení.

Údaje o projektu

Název projektu: Taigh Bainne House
Typ projektu: rekonstrukce zříceniny, dřevostavba
Architektonické studio: BARD
Lokalizace: Taigh Baine, Isle of Eriskay, Skotsko, Velká Británie
Vedoucí projektu: Ruairidh Moir, Ciaran Gallagher, Charles Tulley a Andrew Lang
Klient: soukromá osoba
Užitná plocha: 30 m2
Zahájení projektové fáze: 2020
Realizace, finalizace: 2022

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata

Mohlo by vás zajímat

Foto: Gilbert McCarragher

Pastva pro oči nebo trn v oku? Dům na ostrově budí emoce

Zajímavý podnikatelský záměr, hledání schůdné cestičky v minovém poli stavebních regulí, oživení stavby s mnohasetletou historií, blesková stavba díky konstrukčnímu systému skládačky. Mannal House budí pozornost zaslouženě.