Zjistili, že důležité není jen samotné množství agresivních solí, ale i jejich původ a podmínky okolního prostředí, zejména teplota.
Díky žíravému působení solí se hroutí stěny monumentů, které už přečkaly staletí, stejně jako se narušuje pevnost betonových staveb, starých jen desítky let. Proto se vědci rozhodli prozkoumat účinky solí za kontrolovaných podmínek v laboratorním prostředí, aby mohly poskytnout účinná vodítka pro konzervační techniky, restaurátory i stavitele, kteří směřují své projekty do oblastí se zvýšenou koncentrací solí.
„Sůl se může do stavebních materiálů dostat rozmanitými způsoby,“ zmiňuje Francesco Caruso, doktorand z PU. „Například cement, základní složka betonu, už obsahuje stopy síranu vápenatého a alkalické sulfáty, tedy ve své chemické podstatě soli.“ Jenže cest existuje více: stavební materiály mohou být infiltrovány solí z okolního prostředí, například prostřednictvím mineralizované podzemní vody, která se táhne porézními materiály v základech až na povrch, nebo také prostřednictvím atmosférických srážek.
Ty mohou a často i obsahují oxidy uhlíku, které reagují s uhličitanem vápenatým za vzniku vápencové sádry. Nemalé množství solí ve městech ulpí na budovách také při odmrazování chodníků a při posypu chemickými solemi. „Tyto solné roztoky pak pronikají pórovitými strukturami, a zatímco se jejich tekutá složka vypaří, sůl zůstává a působí na místě,“ dodává Caruso.
Opakované experimenty s vápencovými bloky ve vodní lázni pak prokázaly, že čím je větší přesycení solí na povrchu, tím intenzivnější je i destruktivní potenciál solí. Svou významnou roli tu hraje i teplota: tam, kde se udržuje víceméně stabilní klima (25°C), je zapotřebí čtyřnásobku času, aby se výsledný negativní efekt projevil. Tam, kde dochází k pravidelnému poklesu teploty (3°C) a tedy i vymrzání tekuté složky, je působení solí mnohem rychlejší.
Sdílet / hodnotit tento článek