• ESTAV.cz
• Architektura
• Dům pro tři rodiny, který je připravený na povodně i tropické slunce

Prohlédnout fotogalerii43 fotografií

Představa, že stavět se má nejen pro přítomnost, ale především pro budoucnost, je v nás silně zakořeněná. Rodinné domy v České republice povětšinou odpovídají praktickému znázornění úsloví „můj dům, můj hrad“. Jsou pevné a stabilní, protože takové jsou u nás i přírodní podmínky. V průměru neměnné, s mírnou klimatickou odchylkou rozdělenou mezi čtyři roční období. Když ale vezmeme v potaz klima v exotických destinacích, ke kterým neodmyslitelně patří extrémní výchylky počasí? Musíme počítat s tím, že náš zažitý standard o pevné a neměnné struktuře domu by tu prostě neuspěl. 

Monzun, záplavy, vedro

Japonské architektonické studio Nishizawa Architects na své aktuální práci dokládá, že principům „náhlých proměn“ rozumí. A že dokáže své bohaté zkušenosti využít i na tak netradiční lokalitě, jakou je předměstí jiho-vietnamského městečka Châu đốc, v provincii An Giang. Cyklus života tu v průběhu roku totiž zásadně ovlivňují vnější faktory, které se neodbytně promítají i do architektury. Châu đốc totiž stojí na břehu řeky Mekong, a ve své podstatě je hranicí s Kambodžou. Z čistě popisného hlediska tu musí každý stavitel reagovat na pravidelná monzunová období dešťů střídaná extrémním horkem (které je v kombinaci s vlhkým ovzduším zvláště citelné), ve své podstatě komplexně korozivní prostředí (nahlodávající všechny pevné konstrukce) a na pravidelné povodně. V případě této lokality se pak jedná o vzdutí vodní hladiny o přibližně pět metrů, po dobu nejméně tří (ale někdy i pěti) měsíců. A v tomto kontextu je nutné vnímat i celý projekt „House in Chau Doc“ od Nishizawa Architects.

Foto: Hiroyuki Oki, ostatní Nishizawa Architects

Stavba, která byla dokončena v červnu tohoto roku, a pokrývá plochu 340 metrů čtverečních, totiž stojí „na samé hraně“ břehu řeky Mekong. Poněkud neskromná parcela ale byla vyhrazena ne k bydlení jedné, ale hned tří rodin. I taková lokální specifika přináší práce architektů. Ve Vietnamu k sobě totiž mají rodiny na venkově blíž, a v objektu rozlehlého rodinného domu žijí tři sourozenci se svými rodinami. Navrhovaný model rozvrstvení funkčních prostor tedy musel reagovat i na tento aspekt. Vzhledem k místu, které geograficky rozhodně nepatří mezi hybatele vietnamské ekonomiky, bylo zapotřebí držet rozpočet silně při zemi. To naštěstí pro Nishizawa Architects nepředstavovalo vážný problém. Jejich idea projektu „House in Chau Doc“ totiž prvoplánově odrážela místní prostředí a stavební historii území. I proto kladli takový důraz na obhlídku širšího terénu stavby.

Sídelní linie vymezuje řeka

„Když jsme procházeli okolím, mohli jsme poměrně snadno rozeznat několik vrstev regionálního charakteru rodinných domů,“ říká šéf-architekt Shunri Nishizawa. Středovou dělící linii tu pochopitelně vytvářela řeka Mekong. „První vrstvou byla „zástavba“ stovek plovoucích domů, usazených přímo na řece, ukotvená ke dnu nebo k sobě navzájem.“ Propojeny byly jen můstky a zajištěny lany, jejich spojení s pevninou zajišťovaly čluny. Základním stavebním materiálem tu bylo dřevo v podloží prámu, plastové bóje a vylehčující pontony, o zbytek se postaral vlnitý plech. „Druhou vrstvou byla zástavba na těsném pobřeží, s domy vybudovanými na pylonech.“ Jejich sloupoví zajišťovalo vyzvednutí stavby nad úroveň vzdutí hladiny Mekongu v období dešťů a pravidelných povodní. Vyjma masivních dřevěných pylonů byly tyto domy převážně z kamene. Jako izolované výběžky do profilu řeky byly i terasy a balkóny těchto domů propojeny četnými můstky.

Foto: Hiroyuki Oki, ostatní Nishizawa Architects

„A na jejich vrstvu navazovaly „konvenční domy“ z betonových prefabrikátů podél ulice, která vytváří hlavní osu společenského života v Châu đốc,“ říká Nishizawa. A to je prakticky vše, neboť další vrstvu představují jen navazující zelená rýžová pole a bambusové háje „do vzdálenosti kam až oko dohlédne“. Z toho vyčerpávajícího popisu je ale zřejmé, s jakými stavebními materiály mohli architekti při tvorbě svého projektu počítat. Vlnitý plech, beton a kámen, doprovázený dřevem. „Celkový objem naší práce byl pak omezen tím, že každý z uvedených materiálů dával smysl jen při využití v konkrétním úseku stavby. Objekt rodinného domu musel navazovat na linii ulice stejně, jako okolní zástavba, a podpůrné pylony nosníků mohly být využity jen ve směru „dovnitř“, tedy k řece.“ A navzdory blízkosti zeleně je tu tesařsky opracované dřevo považováno za poměrně nedostatkový materiál. Proto bylo vybráno jako čistě pochozí materiál, neboť lidé zde využívají podlahy k sezení.

Místo, které nevoní

„Zadání bylo ve své podstatě prosté,“ hodnotí architekti celý záměr. „Vytvořit příjemný prostor pro život obyvatel domu, pracovat s měřítkem tak, aby tu každý nalezl svůj prostor. Přitom se rámcově držet předlohy místní zástavby. Ale čím hlouběji jsme se nořili do poznání kontextu života a bydlení v Châu đốc, tím zřetelnější pro nás bylo, jak náročné podmínky tu vlastně panují. Přírodní podmínky tu totiž doslova zablokují život celého městečka, a jeho obyvatelé tu tráví často čtyři až pět měsíců v úplné izolaci. Prostor celého rodinného domu se tak stává prakticky jediným „ostrovem“, na kterém se mohou jeho obyvatelé volně pohybovat.“ Proto se architekti maximálně snažili celý House in Chau Doc otevřít do prostoru a okolního prostředí, aby snížili dopady zmíněné tropické izolace. Jenže snadné cesty nevedou k úspěchu. Extrémní vedra si žádají zástin a dobrý systém ventilace (kterou vzhledem k finanční situace zadavatele musela nahradit neméně funkční klimatizace přírodní). A přirozené provětrávání objektu pak naráží na další, méně zjevnou komplikaci.

Foto: Hiroyuki Oki, ostatní Nishizawa Architects

Shunri Nishizawa o ní ale barvitě vypráví: „V období dešťů všichni lidé v deltě Mekongu opouští přízemí svých domů, a ponechávají chlévy a kurníky svému osudu.“ Slepice, kachny nebo prasata pak žijí ve vyšším patře. I když se tato rustikální praxe tropického hospodářství nedotýká přímo klientů, dopadá na ně. Voda z řeky totiž spláchne a pročistí zvířecí útulky, a veškerý odpad z nich pak rovnoměrně roznese přízemím všech domů. Nevábný, a hlavně nevonný sediment pak zpracovává základy domů staveb několik měsíců, aby vše nakonec skončilo období dešťů příchodem palčivého slunce, které se do nastřádaných splašků opře. Shrnuto a podtrženo, domy v těsném okolí řeky se často potýkají s neuvěřitelným zápachem a velmi chabou hygienou obytných prostor. Pro architekty z toho vyplýval další výrazný motiv: přízemí musí být prakticky vysídlené, připravené na alternativu zvýšení hladiny vody. A dům musí disponovat spíše vyššími stropy a řadou větracích průduchů (a odvětráváním na úrovni přízemí).

Dům s motýlími křídly

Navzdory intenzivnímu období dešťů se tu voda po zbytek roku stává vzácnou komoditou. Tedy alespoň ta neznečištěná, která může být využita k zálivce konzumních plodin. Požadavek na stavbu se tedy rozrostl o takovou střechu, která by byla schopna pojmout objem vody a transportovat ji do vodosběrného systému pro pozdější využití. A zhruba v tomto bodě už měli lidé z Nishizawa Architects všechny dílky skládanky pohromadě. Detailní popis místních přírodních a klimatických podmínek, znalost stavební historie lokality, materiálové dispozice, konkrétní seznam nároků a požadavků obyvatel a také jasnou představu o tom, jak postupovat při návrhu projektu. Jeho základem se stal rodinný dům otevřený slunci (ale poskytující stín), požadavek na zdůraznění okolní zeleně a podpoření jejího významu zelení zapracovanou v suterénu domu, systém přirozené ventilace, stratifikace prostoru a zpřístupnění maximální rozlohy zastavěné plochy obyvatelům.

Foto: Hiroyuki Oki, ostatní Nishizawa Architects

„Z hlediska architektonických principů jsme proto jasně rozpracovali myšlenku částečně zpřístupněného exteriéru, s dočasnými prostory využívanými v nedeštivé sezóně. Projekt je naplněn „živly“, tedy větrem, vodou, zemí a ohněm. Současně ale uchovává místní obyčeje a ducha Châu đốc. Dřevěné podlahy určené k sezení, obklady na masivních betonových pilířích, interiérová zeleň. To vše jsou výrazové prostředky, kterými jsme tradiční vietnamské bydlení posunuli k současnosti.“ Dřevěná konstrukce podpůrného sloupoví mezi patry, vlnitý plech a beton jsou tedy sázkou na tradiční materiál. V konceptu však architekti prosadili několik „změn“ oproti zažitému standardu.

Obrácená „motýlí střecha“ přesněji řečeno tři takové úseky, pomohly zvýšit horizont místností a zajistit jim dostatek světla. Interiér se pak zdá mnohem prostornější a vyšší. Mimo jiné tyto „véčka“ fungují jako kolektory dešťové vody. Problém s regulací intenzivního slunečního záření řeší panelová okna, zasazená do kovových rámů. V nich pak mohou být natáčena podle požadavků a přání obyvatel. Interiér tedy může být zcela uzavřen a zastíněn, nebo naopak kompletně provětráván. V interiéru byly odstraněny prakticky všechny pevné překážky ve formě stěn a dělících zdí. Dům je klasifikován jako spojitý a otevřený prostor, jehož členění zajišťuje momentální programové využití obyvateli.  V období pravidelné „izolace“ se tak lidé uvnitř domu netísní.

Foto: Hiroyuki Oki, ostatní Nishizawa Architects

Údaje o projektu

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata