Rozhovor s památkářkou a vedoucí technologické laboratoře Národního památkového ústavu Dagmar Michoinovou, která se celoživotně věnuje vědeckému výzkumu, ochraně a vzdělávání v oblasti historických omítek, s názvem Člověk může zachránit jen to, co zná uvádí mimo jiné:
Kdybych si chtěla postavit rodinný dům, proč bych ho měla omítnout vápennou omítkou?
Vápno má antibakteriální vlastnosti, také se jím dříve bílilo, aby byli lidi i dobytek v čistém prostředí. Vápenné omítky zlepšují vnitřní klima, takže začínají být moderní, mnozí si totiž vyměnili okna za plastová a rázem mají doma plíseň. Když budete vařit a vznikne hodně páry, vápenná omítka ji pojme, a až bude sucho, zase ji pomalu odpaří. Vápno jako pojivo je energeticky méně náročné na výrobu než cement, část CO2, který vznikne při výrobě, zase spotřebují chemické procesy při tvrdnutí vápenných malt. Vápno má velký potenciál, na druhou stranu se s ním musí umět pracovat – jako se vším.
Mizí se zkušenostmi i dostupnost materiálu?
Vápno se u nás dá sehnat snadno, jsme vápenná velmoc. Téměř v každých stavebninách lze koupit vápenný hydrát a není těžké sehnat ani pytlovanou vápennou omítku. Není to ideální, ale když člověk zná technologické fígle a kejkle, zvládne namíchat kvalitní vápno nebo maltu i ze zcela dostupných materiálů.
Jaké jsou to kejkle?
S vápnem se například může stavět jen od sv. Jiří do sv. Václava. Než se vápenná malta použije, měla by projít procesem zrání. Když suchý vápenný hydrát namočíte, vznikne vápenná kaše – pojivo, které s pískem a vodou tvoří maltu. Když namočenou kaši necháte pár měsíců odležet, zlepší se její vlastnosti. Na pytli hydrátu nebo malty to ale napsané není a ve stavebninách vám to nedoporučí.
Sdílet / hodnotit tento článek