Přehrady zadržují povodňovou vodu a jsou zásobárnou vody pro obyvatelstvo i průmysl, významné jsou v době sucha. Z vodních elektráren pocházejí téměř tři procenta elektřiny vyrobené v ČR.
Historie retenčních nádrží v českých zemích sahá až k Máchovu jezeru, které bylo vybudováno v roce 1272 jako velký rybník. V 15. a 16. století nastal boom rybníkářství, zejména na jihu Čech a Pardubicku. Některé rybníky chránily i před povodněmi. Nejvýznamnějším obdobím budování vodních nádrží s protipovodňovým účinkem je konec 19. a začátek 20. století, šlo zejména o stavby hrází zděných z lomového kamene, posléze i zemních a betonových.
Nejvíc regulovaným tokem v Česku je Vltava. Do Vltavské kaskády patří devět přehradních nádrží, celkový objem soustavy je 1353 milionů kubických metrů. Vedle protipovodňové ochrany slouží přehrady i jako zásobárny vody, pro dopravu, ředění odpadních vod, turistiku a energetiku.
Největší vodní plochou v ČR je vodní nádrž Lipno s rozlohou 4870 hektarů, objemem 309,5 milionu metrů krychlových a průměrnou hloubkou 6,5 metru. Přehrada Orlík je největší z hlediska objemu, 716,5 milionu kubických metrů, plocha je 2732,7 hektaru, průměrná hloubka 26,2 metru.
Z hlediska kulturního dědictví má Orlík estetickou hodnotu, která se projevuje v ladnosti a čistotě linií mohutného tělesa hráze respektujícího zákony gravitace. Mimořádným inženýrsko-stavebním výkonem s architektonickou kvalitou jsou podzemní prostory Lipna vysekané ve skále.
Pro srážkově podprůměrné roky má ČR v přehradách zásoby vody. Suchem bývají nejvíce postižena povodí Vltavy, Moravy a Ohře.
Vláda má nyní na stole plán boje proti suchu, novela vodního zákona pojímá sucha stejně jako povodně. Například ministerstvo zemědělství by mělo zvážit rekonstrukce a odstranění sedimentů z přehrad, aby se zvýšily jejich retenční schopnosti, budovat by se také měly nové malé nádrže.
Sdílet / hodnotit tento článek