• ESTAV.cz
• Architektura
• Reliéf inspirovaný meandrem Vltavy: Matěj Hájek testuje hranice materiálů

Prohlédnout fotogalerii17 fotografií

„Podobni řekám jdeme cestou nejmenšího odporu a náš život je samý zákrut.“

Meandr z lehaného skla s předobrazem Vltavy

V lednu 2026 vyšlo povídání zvané Meandr, což je monumentální reliéf z lehaného skla. Koho z vás by nezajímala úžasná anabáze takového nádherného kousku umění užitého v kontextu architektury. Užité umění, lehané sklo, instalace do prémiového rezidenčního projektu Vanguard, jistá alegorie okolní přírody a říčních meandrů, svítící artefakt doby, skvělý nápad a realizace snového kumštu, krásné „krásno“. Touto přiléhavou slovní hříčkou se dostaneme k meritu věci, jak celá světelná plastika vznikala. Jak nakouknout pod pokličku a vidět zrod věcí je úžasnou, až mystickou procházkou. Vidět autentická zrození díla krok po kroku od myšlenky po realizaci je ta část, která mnohdy není vidět, byť je velmi důležitá. Skládá analýzy možností, příprav, zrání myšlenek až po jisté usazení, kdy na sebe berou jasnou podobu. Ten proces je klopotný a pomáhá přeměnit myšlenky a nápady na realitu. Archaický výraz klopotný jsem zvolil záměrně.

Pokud vás tohle všechno zajímá, pak jste neztratili zvídavost a zvědavost mládí, což je součástí snahy o porozumění věcem a přirozenou touhou po objevování světa a učení se těm novým věcem. Kdo by řekl, že po něčem takovém netouží. A pokud ne, pak se taky běh světa nezastaví.

Pohled na řešení v detailu tvorby. Foto: Matěj Hájek

Volné a užité umění

V lednovém článku jsem se trochu utkal s oblíbeným tématem, kterým je užité umění v architektuře. Lépe to vystihuje anglický ekvivalent „applied arts“, tedy aplikované umění. Je to určitá odnož „volného“ umění, kterým je sochařství a malířství, kde dílo je primárně pro potěšení duše i oka toho, kdo zrovna na sochu či obraz hledí. Nicméně pokud vyjdeme z premisy, že užité umění slouží ke každodennímu životu, pak socha na fasádě domu, rizalit, plastika nebo obraz, které vídáme denně, patří na pomezí obou typů umění. Moderní plastiky v hale významné společnosti jsou volným nebo užitým uměním?

Stejně tak se do užitého umění dá zahrnout keramika a sklo, textilní tvorba, šperkařství, fotografie, grafický design i architektura sama. V každé této skupince lidské tvorby nalezneme prvky volného i užitého umění. Proto taky není divu, že těchto disciplín se většinou chopí designéři, umělci, výtvarníci, kumštem nadaní lidé, studovaní nebo taky ne, architekti, všichni ti, co pracují s estetikou a jejími disciplínami. Není vlastně vůbec důležité, zda jejich těžiště tvorby tkví ve volném nebo užitém umění.

První ozdobení architektury bylo zároveň užitým uměním

Užité umění v architektuře tedy spojuje funkčnost budovy s estetickými prvky. Kupříkladu v antice bylo užité umění nedílnou součástí architektury, hlavně v Řecku a Římě, a projevovalo se v dekorativnosti chrámů, sochami i výjevy v tympanonech, karyatidami a monumentálními plastikami.

Architektura a užité umění ruku v ruce a v čase

Gotika je pak doménou kamenných prvků staveb, jako byly kružby, fiály, krab, chrliče, sochy madon, světců, filigránské výzdoby portálů a ostění, neskutečných vitráží oken, dřevořezeb, kovářství, kovotepectví a dalších středověkých řemesel.

Renesance je doménou prvků jako jsou sgrafita, zdobné portály, polosloupy, ochozy, ostění, štukatérské umění a dílčí návrat k antice.

Částečný segment reliéfu. Foto: Matěj Hájek

Barokní užité umění v architektuře znamenalo syntézu umění, kde se sochařství, malířství, štukatura a řemesla propojovala do celkového divadelního efektu, zdůrazňujícího dynamiku, pohyb, a hlavně důraz na majestát církve a šlechty. Tyto prvky tvořily integrovaný celek s architekturou a vytvářely dramatické a okázalé interiéry i exteriéry se záměrnou hrou světla a stínu.

Užité umění v architektuře rokoka se projevuje lehkostí, elegancí a hravostí štukových ornamentů, mušlových tvarů, zlaté výzdoby, fresek s krajinami a rostlinnými motivy, které propojují interiér s exteriérem staveb, zrcadlící se v nábytku, porcelánu a dalších uměleckých řemeslech.

Užité umění v klasicistní architektuře, navazující na antiku, se zaměřovalo na střízlivost, řád a symetrii, projevovalo se v geometrických zahradách, ornamentálních motivech na fasádách, ve vznikajících litinových prvcích a v rozvoji průmyslové výroby.

V historismu se užité umění i architektura úmyslně navrací k minulým slohům gotiky, renesance, baroka, rokoka, orientálním motivům a jejich kombinacím.

Staré časy secese střídá moderna

Užité umění historické secese s dekorativními ornamenty, organickými tvary, květy, listy, vlnícími se liniemi a symbolikou přírody. Jistou reakcí a přehlcením dekorativismem byla strohá elegance moderny, potažmo funkcionalismem. Tedy směrem, který střídá „staré časy“ a kde forma následuje funkci.

Máme zde nástin, ne encyklopedii

Nebudeme zde hledat všechna období a jim odpovídající architekturu a její estetiku. Předešlé povídání není ani vyčerpávající encyklopedický výčet toho, jak architektura úzce koresponduje s užitým uměním. Je to spíše nástin a názor pro zorientování se v čase. Sděluje nám, že ta proklamovaná neoddělitelnost a symbióza estetiky a architektury zde vždy byla, je a bude.

Prvotní skica. Foto: Matěj Hájek

Architektura je součástí kulturního otisku doby

Proč jsou architektura a užité umění tak důležité a často až neoddělitelné? Protože většinově pouze funkčnost nevystačí na výsledný celistvý estetický dojem interiéru nebo exteriéru. Neexistuje však návod jak funkčnost a estetiku smysluplně namíchat. V jakém poměru a zda také nezbytně. Existují velmi zdařilá díla, kdy funkčnost jaksi přirozeně určuje estetiku výsledku. Kdy ta potřebná estetická stránka díla samovolně vykrystalizuje z funkčnosti a praktičnosti v esteticky zdařilý artefakt. Jindy je do architektury užité umění vneseno dodatečně, jako harmonická součást řešení.

Ve výsledném projevu se potom dílo stává kulturním otiskem, který odráží ducha doby, její kulturní a technickou vyspělost a tehdejší společenské hodnoty. Zdařilá symbióza těchto součástí architektonického díla pak vytváří komplexní zážitek.

Základní popis

Světelná plastika MEANDR od sochaře Matěje Hájka byla instalována do prémiového rezidenčního projektu Vanguard v pražských Modřanech. Reliéf z lehaného skla inspirovaný meandrem řeky propojuje industriální architekturu domu s krajinou říčního údolí a přináší do interiéru symbolickou vrstvu paměti a krajiny.

Monumentální reliéf z lehaného skla

Světelná plastika z lehaného skla je jedním ze skvělých příkladů spojení interiéru a užitého umění. Lehané sklo, nebo taky fusing či spékané sklo, je disciplína, kdy je sklo vrstvené, spékané do celků ve formě za přispění vlastní váhy. To prolnutí do jednoho celku je právě ta fúze. Je to obtížná a všestranná sklářská disciplína, při které lehané sklo využíváme pro moderní i tradiční design a kde se kombinuje recyklace a umělecká tvorba. Vzhledem k tomu, že jsem viděl místnost bazénu, kde je plastika užita na stropě bez MEANDRU a poté s „krajinou říčního údolí“, musím smeknout před přeměnou industriální architektury domu. Prémiové rezidenční bydlení Vanguard (jehož součástí je celé dílo) není pro každého, ale je neoddiskutovatelně osobité a neskutečně zajímavé. Na našich stránkách to není novinka, protože jsme zde měli právě odtud jeden zajímavý loftový byt, který vytvořilo architektonické studio S K U L L.

Konstrukce a materiály

Technologie lehání skla do formy je proces, kdy se vrstvy skleněných tabulí tvarují tepelným působením. Tento postup umožnil vytvoření reliéfu s jemnou modelací povrchu připomínající texturu krajinného reliéfu. Dílo je umístěno ve stropě nad bazénem wellness zóny, v prostorách bývalého krytu civilní obrany budovy. Reliéf podporuje precizní podsvícení, které zvýrazňuje hloubku skleněných vrstev a vytváří dojem geologické mapy či noční krajiny, zářící v kontrastu s mohutnou architekturou prostoru.

Prvotní skica. Foto: Matěj Hájek

Udržitelnost a energetická úspornost

Plastiku MEANDR charakterizuje vysoká trvanlivost díky použití skla jako hlavního materiálu. Sklo je recyklovatelný a stálý materiál, který si dlouhodobě uchovává své vlastnosti bez nároků na údržbu. Světelná složka díla využívá moderní LED technologii s nízkou energetickou náročností, což zajišťuje dlouhou životnost provozu i šetrnost k prostředí. Výsledkem je nejen umělecký a architektonický zisk pro rezidenční dům, ale také projekt, který v sobě spojuje principy udržitelného designu s vysokou estetickou hodnotou.

Opuštění komfortní zóny je součástí procesu

„Better broken arm than broken spirit“ zní motto sochaře Matěje Hájka a jeho studia SKULL. Opouštění komfortní zóny je Matějovým tvůrčím nutkáním – ať už jde o kritické intervence (nejen) skupiny Ztohoven, o podobu dětských hřišť, kterým věnoval dokonce disertaci, nebo o realizaci náročných uměleckých objektů. Dobrodružství na hranicích možného přinesla i realizace skleněné plastiky Meandr, zavěšené nad bazénem rezidence Vanguard.

„Pokud se pouštíš do něčeho, co je na hraně, potřebuješ mít partnera, který jde do toho s tebou. Tady to byl v první řadě klient, který mě nechal bez předchozích zkušeností vytvořit čtyřmetrovou plastiku visící lidem nad hlavou,“ komentuje Matěj s úsměvem vznik svého prvního takto rozměrného díla ve skle, vytvořeného spolu s technology TGK pod záštitou Lasvit Fusion.

Rezidence Vanguard jako zdařilá konverze

Rezidence Vanguard, na středoevropské poměry odvážně revitalizovaná industriální budova, přináší v nejlepším slova smyslu extrémní zážitky od podzemí až po střechu. Z nejvyšších pater, kde studio SKULL navrhlo ikonický loft celé rezidence, se otevírají výhledy připomínající idylické nekonečno holandských krajinomaleb. Právě rozlehlá krajina údolí Vltavy je předobrazem Matějova reliéfu Meandr. „K Vltavě a řekám vůbec mám hluboký vztah. Konkrétně tento meandr vedoucí od Zbraslavi k Braníku je moje oblíbená pasáž, zajímavá svojí krajinně-sochařskou kvalitou,“ přibližuje svou celoživotní inspiraci.

Spa, do kterého byl reliéf navrhnut, se naopak nachází – podobně jako řečiště – pod zemí. Tomuto specifickému prostoru původního bunkru přiznali architekti studia OOOOX, kteří Matěje ke spolupráci oslovili, veškerou brutalistní surovost betonového skeletu. Při návrhu vedla sochaře představa postapokalyptické vize, vzpomínka, jak to na zemi vypadalo. „Taková imaginace může být tísnivá, a i přesto v sobě nést jiskřivou krásu. Důležitá byla síla toho pnutí přenést velkou krajinu do uzavřené jeskyně – bunkru,“ vysvětluje svůj záměr.

Prvotní skica „na stropě“. Foto: Matěj Hájek

Skleněný reliéf je procesem náročného hledání

Geologii a topografii krajiny považuje Matěj za silné sochařské téma. „Řeka krajinu modeluje, a přitom odhaluje její vrstvy, a právě toto zviditelnění neviditelného se stalo mým hlavním motivem.“ Převedení vize do skleněného reliéfu ovšem vyžadovalo řadu náročných experimentů.

Na vzorkování materiálů a postupů spolupracoval nejprve s Kolektivem, dílo nakonec úspěšně realizoval s technology TGK pod záštitou Lasvit Fusion. Lehané sklo, které kombinovalo frity (drcené sklo) a celé desky materiálu Bullseye, ladili tak, aby prolínání jednotlivých složek evokovalo 3D efektem geologický řez.

Představu o realizaci reliéfu předala technologům nejlépe akvarelová skica. „To, co bylo mým prostředkem k vyjádření, četl technolog Jaroslav Černý z TGK jako doslovný návod pro efekt, kterého chceme společně dosáhnout.“ Vzorek celé jedné desky nakonec ukázal, že strana v otisku formy má výraznější detail, a reliéf jsme tak přemodelovali invertně.

Ačkoli se pro lehané sklo používají u tak rozměrných objektů strojově frézované formy, Matěj si je připravoval ručně. „V kresbě je určitá nepravidelnost, která dílu dává organičnost a živost, a ta by se strojově otupila. Přenesl jsem si bodovou síť topografické situace do dílků 10 × 10 cm a ručně jsem tak vyskládal kostičku po kostičce celou plastiku. Dodržení topografické sítě mi zaručilo, že jednotlivé části svými vrstvami skutečně navazují,“ přibližuje časově náročnou a precizní výrobu forem.

Vztah umělce s technologem

Dynamický vztah mezi umělcem a technologem popisuje jako neustálý dialog mezi chtěným a možným. „Technolog ti pomáhá udržet návrh v realitě, zná hranice materiálu – kdy už praskne, kdy podlehne teplotnímu šoku. Nemůžeš mít čistě autorskou ambici, aniž bys respektoval technologické mantinely. Na druhou stranu je důležité najít partnera, který má odvahu říct: To by možná šlo.“ A jak mu bylo přiznáno po úspěšném dokončení díla, některé detaily na hraně technologické únosnosti skutečně byly.

Původní technologické úvahy však byly daleko náročnější. Efektu prolínání geologických vrstev či mísení čisté a kalné vody chtěl Matěj dosáhnout fúzí čirého a čedičového skla. K této technologii, pro kterou podle jeho slov chyběl dostatek zkušeností, prostředků a možná i odvahy, by se však jednou rád vrátil. „Je to taková sochařská obsese jít do krajnosti možností. A nejen moje – vidíte ji i v barokních sochách,“ vysvětluje ambice sochařů.

Zkušenosti s technologií skla v umělecké tvorbě každopádně posouvá dále. Aktuálně v návrhu modelu samostatně stojícího objektu s krajinným reliéfem, kde lehané sklo kombinuje s neonovým světelným zdrojem. „Skleněné objekty jsou pro mě atraktivním tématem, zároveň však patří do kategorie top luxury a ta si u nás teprve buduje klientelu,“ uzavírá připomínkou finanční náročnosti, která ke sklu prostě patří.

Detail reliéfu. Foto: Bet Orten

Detail reliéfu. Foto: Bet Orten

Detail reliéfu. Foto: Bet Orten

Doplňující informace

Použité podklady:

• Citáty – http://www.citaty.net
• Fotografie – Bet Orten, www.betorten.com, bet@skullstudio.net
• Fotografie, část textů a tisková zpráva – Matěj Hájek – SKULL studio a Vendula Tůmová, LINKA NEWS s.r.o.

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata