Na nutnosti zdrojové a dopravní diverzifikace zásobování ČR zemním plynem se vybraní členové tehdejší vlády vedené premiérem Václavem Klausem (ODS) shodli koncem listopadu 1996. Kromě Norska nabídla dodávky nizozemská Gasunie spolu s německou společností Wintershall, nadnárodní konsorcium firem BEB, Mobil a British Gas, ruský Gazprom a německý Ruhrgas. Pro norskou variantu hovořil fakt, že v podstatě jako jediná zaručovala částečnou nezávislost na dodávkách z Ruska, které plyn vždy používalo jako prostředek ekonomického i politického nátlaku.
Vládnímu rozhodnutí ovšem předcházel lítý konkurenční boj, ve kterém hlavně ruský Gazprom nelibě nesl možnou ztrátu části trhu a nešetřil silnými slovy. Jelikož norští i ruští producenti měli o lukrativní dvacetiletý kontrakt s Českem velký zájem, byla vláda pod značným tlakem. O významu rozhodnutí svědčí i fakt, že vítězství norské firmy Statoil oznámil ministr průmyslu Vladimír Dlouhý v Praze na Norském podnikatelském a průmyslovém fóru, které slavnostně zahájil norský král Harald V.
Dvacetiletý kontrakt na dodávku 53 miliard metrů krychlových zemního plynu mezi českou společností Český plynárenský podnik (ČPP) - odštěpný závod Transgas a norským konsorciem firem Statoil, Norsk Hydro a Saga Petroleum sdružených ve Výboru pro vývoz norského plynu (GFU) podepsali na základě rozhodnutí české vlády představitelé zúčastněných společností 14.dubna 1997 v Praze. Transport plynu umožnil severoněmecký plynovod NETRA, který byl otevřen již v listopadu 1995 a na který navázalo již dříve existující propojení Berlína a severních Čech. Na území ČR se od Norska nakoupený plyn dostal u krušnohorské Hory Svaté Kateřiny. Surovina, která dlouhá léta tvořila pětinu až čtvrtinu českého dovozu, ovšem nepocházela z norských nalezišť v Severním moři, ve skutečnosti se totiž jednalo o přeprodaný ruský plyn. Důvod byl prostý: podle odborníků by totiž bylo využití plynu ze Severního moře v ČR velmi obtížné, protože má jiné složení než ruský.
V prvním roce činil podíl z Norska dodaného plynu zhruba osm procent dovozu této suroviny do ČR, postupně se ale jeho množství zvyšovalo. Koncepce dohodnutá v roce 1997 počítala s tím, že podíl plynu od Norů dosáhne v roce 2005 čtvrtiny českého importu - a na této úrovni dodávky řadu let pohybovaly, později přišel výrazný pokles. "Téměř nikoho však nevzrušilo, když loni na jaře kdysi oslavovaný kontrakt s dvouletým předstihem skončil. Podle dat Českého statistického úřadu tvořily totiž dodávky norských plynových paliv loni pouze pět procent z hodnoty dovozů do Česka," napsal v březnu 2016 deník MfD. I přes nákupy z Norska pocházela většina plynu proudícího do ČR z ruských nalezišť a přes evropské burzy se jen přeprodával. "Smluvně to sice byl norský plyn, ale ve skutečnosti šlo o plyn ruský, který přes Česko přešel a pak se vracel ze západu," uvedla MfD.
Závislost na ruském plynu je proto i nyní prakticky stoprocentní. Diverzifikace však otevřela nové přepravní trasy a větší jistotu dodávek. Česko i Evropská unie po plynové krizi z ledna roku 2009 také masivně investovaly do plynové infrastruktury. mimo jiné se zvýšila kapacita zásobníků.
Podle Hospodářských novin v současnosti z velkých českých dodavatelů plynu má přímo s ruským státním plynárenským podnikem Gazprom smlouvy skupina ČEZ. Ostatní dodavatelé plyn nekupují přímo od Gazpromu, ale vesměs na energetické burze v nizozemském Rotterdamu. Tak jako tak ale jde o plyn z Ruska.
![OD Kotva [CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0)]](/img/_/12513/od_kotva_2014_tn.jpg "OD Kotva [CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0)]")
Sdílet / hodnotit tento článek