Nejstarší český panelák vznikl v roce 1955, měl velké byty

Hradba šedivých paneláků s tisíci byty, obrovských dvanácti i vícepatrových monobloků s mnoha vchody střídaných sem tam věžákem - to je obrázek mnoha sídlišť, především ze 70. a 80. let, přezdívaných někdy "králíkárny". Takto hanlivě by před 55 lety obyvatelé údajně prvního paneláku v Praze a možná i v Československu svůj dům určitě nenazvali. Už proto, že třípodlažní panelový dům stojící dodnes v Praze Ďáblicích, do kterého se nastěhovali 1. července 1955, má příjemně lidské rozměry. A platí to i pro rozlohu bytů.

První pokusná panelová stavba v ulici U Prefy 771, postavená v roce 1953, má zajímavou historii. Byl pro ni vyvinut nový konstrukční systém, takzvaný skeletopanel, jehož autorem byl Miloslav Wimmer. Projekt podal v roce 1948 a použil v něm takzvaný typ T16, který v typizované výstavbě umožňoval velkorysejší vnitřní prostory. Při výstavbě byla použita řada objevných konstrukčních řešení. Patentován byl odlehčený stropní panel, při jehož vývoji byla poprvé využita bionika (analogie s vývojem přírodní konstrukce přesličky za 150 milionů let). Novinkou byl také ornamentálně řešený povrch panelu zlepšující jeho technologické vlastnosti.

Výstavba prototypu se jako nová věc potýkala s překážkami. Oponentní posudek statiků tvrdil, že konstrukce je "na hranici lability" a bydlení v domě sestaveném z jednotlivých panelů by nebylo bezpečné. Stavba pokračovala, až když tyto názory vyvrátil uznávaný odborník v betonovém stavitelství akademik Stanislav Bechyně a potvrdil původní zkoušky prokazující jedenáctinásobnou bezpečnost skeletu. Dům tak nájemníky přivítal až 1. července 1955 (od počátku v něm bydlel i jeho tvůrce Miloslav Wimmer). Oproti pozdějším panelákům se lišil i tím, že neměl plochou, ale sedlovou střechu s mírným sklonem a s ozdobnou římsou a panely kryla omítka. Svým obyvatelům nabízel slušný komfort dvanácti bytů 3+1 o výměře téměř 100 m². Pro srovnání panelákový byt 3+1 70. let měřil okolo 60 metrů čtverečních.

Kromě několika realizací se ve výstavbě skeletopanelových domů nepokračovalo. Železobetonový skelet byl drahý a chyběla kapacita a technologie k masové výrobě (skelety i panely se vyráběly na místě stavby). Byly nahrazeny typy G40 a dalšími, které využívaly konstrukce z montovaných panelů. První pětipodlažní dům s označením G40 byl postaven v roce 1953 ve Zlíně. V Praze se první větší sídliště z těchto domů stavělo na Pankráci Na Zelené lišce (1954 až 1955). Paneláky byly tehdy zdobeny různými detaily, domovními znameními, arkádovými vchody a mozaikami, které se ale záhy v rámci masové výstavby vytratily.

Panelové domy znamenaly v tehdejším socialistickém Československu rychlé řešení bytové krize, nejvíce se jich postavilo v letech 1958 až 1990. V roce 1985 tvořila panelová výstavba dokonce skoro 99 procent všech nových bytů v bytových domech.

Standardizovaná a neosobní panelová sídliště vytvářela celé nové městské čtvrti a výrazně měnila ráz měst (příkladem za všechny může být pražské Jižní Město nebo brněnské Bohunice).

V Česku je na 1,2 milionu panelových bytů, v nichž žijí více než tři miliony lidí. Téměř 700 000 panelových domů je starších víc než 35 let a celkovou rekonstrukci potřebuje přes 60 procent bytového fondu. Paneláky byly původně projektovány pro životnost přibližně 40 let, někteří odborníci však nosným konstrukcím dávají dalších 50 let existence. Rychlá a levná stavba tehdy ale šla na úkor kvality. Problémem tak bývá špatná tepelná izolace obvodového pláště či střechy, dožití bytových jader a nevyhovující elektroinstalace. Peníze na opravu paneláků především poskytuje Státní fond rozvoje bydlení v rámci programu Panel (úrokové dotace), regeneraci panelových sídlišť podporuje také ministerstvo pro místní rozvoj.

servis ČTK - Iva Pokorná rmi; HoBr

ABF, a.s., využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ze strany ČTK.