Technické památky v Plzni a na Plzeňsku

Plzeň je sice od druhé poloviny 19. století významným průmyslovým centrem, přesto není na území města dosud ani jediná průmyslová stavba zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek. Ve snaze alespoň zčásti zaplnit tuto mezeru byly v rámci programového projektu Ministerstva kultury ČR č. 5 Výzkum industriálních a technických areálů a objektů zpracovány pasporty areálů Dopravních podniků města Plzně (dnes Plzeňského městského dopravního podniku, a.s.) v Cukrovarské ulici a areálu úpravny vody Městské vodárny v Malostranské ulici.

V prvním z uvedených areálů se nachází jedna z nejstarších dochovaných továren ve městě - bývalý cukrovar z roku 1869. V sedmdesátých letech 19. století v něm měl František Křižík dílny, kde vyráběl obloukové lampy, a v roce 1899 jej přestavěl na parní elektrárnu pro městskou elektrickou dráhu. Nachází se tu i první tramvajová vozovna z roku 1899, rozšířená ve dvacátých letech, a funkcionalistická budova ústředních dílen z třicátých let 20. století.

Ve druhém areálu se dosud dochovaly některé objekty první moderní městské vodárny z roku 1889, včetně dvoukomorového vodojemu na vrchu Homolka s architektonicky hodnotným vstupním objektem, dochovaným ve zcela původním stavu (vodojem dosud slouží původnímu účelu). Dále se zde nachází objekt takzvané Chabalovy filtrace z let 1925 - 1926, na jehož projektu se vedle francouzského odborníka Ing. H. Chabala z Paříže podíleli firma Müller a Kapsa, městská vodárenská kancelář a plzeňský architekt Hanuš Zápal. Původnímu účelu filtrace sloužila bez jakýchkoliv úprav až do roku 1997. Nalezení nové funkce pro tuto jednoúčelovou značně rozlehlou stavbu, která by byla slučitelná s provozem úpravny pitné vody, se zdálo být dlouhou dobu nereálné. V současné době však probíhají jednání o využití vzájemně propojených halových prostor s horním osvětlením, uspořádaných stupňovitě v mírném svahu pro stálou expozici muzea Škoda - Hispano Suiza (luxusní osobní automobily vyráběné Akciovou společností, dříve Škodovy závody, v Plzni ve dvacátých letech 20. století). Přitom by byly zachovány původní filtry včetně části provzdušňovacích armatur a realizace tohoto záměru by vyžadovala jen malé zásahy do původních konstrukcí či změny ve vnějším vzhledu objektu. Pasportizace vodárenských staveb zahrnovala i objekty mimo areál úpravny vody, včetně objektů pramenitého a říčního vodovodu Měšťanského pivovaru.

Ačkoliv bychom dosud v seznamu kulturních památek marně hledali pivovarský věžový vodojem, který je významnou dominantou areálu i centra města, byla mu stejně jako Jubilejní bráně Měšťanského pivovaru věnována patřičná pozornost a obě stavby prošly důkladnou obnovou, nepostrádající respekt k historickým hodnotám obou objektů. V 80. letech byly technické památky mezi státem chráněnými objekty a areály na území okresu Plzeň-město zastoupeny areály vodárenské věže v Pražské ulici, Pivovarského muzea ve Veleslavínově ulici, bývalého hamru v Hradišti a dále kolomaznou pecí v Bolevci. K vodárenské věži, zřejmě renesančního původu s klasicistní nástavbou přiléhá tzv. vodární dům, jehož obě nadzemní podlaží využívá v posledních letech soukromá výtvarná galerie. Suterénní prostory tohoto domu i věže jsou součástí prohlídkového okruhu Plzeňského historického podzemí.

V roce 1985 se upustilo od památkové ochrany budovy vlastního hamru v Hradišti u Plzně (zbořena v roce 1999), poté zůstal v seznamu kulturních památek zapsán hamernický domek, který byl na konci osmdesátých let rekonstruován pro trvalé bydlení.

Úpravy bývalé městské sladovny sousedící s areálem Pivovarského muzea byly zahájeny v roce 2000 s cílem rozšířit zázemí pro návštěvníky i zaměstnance muzea. V souvislosti se změnou vlastníka akciové společnosti Plzeňský Prazdroj byla stavba přerušena a práce zatím nepokračují.

V roce 1998 se nákladem města provedla konzervace kolomazné (správně dehtářské) pece situované v městském lese na severním okraji Plzně, poblíž Kamenného rybníka. Stavební a historický průzkum a návrh konzervace vypracoval Ing. Jan Anderle z Plzně. Cílem úprav bylo zpomalit proces přirozeného dožívání historických konstrukcí této stavby. S tříletým odstupem od dokončení prací lze konstatovat, že uvedená opatření jsou úspěšná.

Na konci devadesátých let byla opravena střecha na zavážecí věži vysoké pece v areálu bývalé železárny v Sedlci u Plzně. Po zboření vysoké pece na konci 19. století byla věž přeměněna na vzorkovnu výrobků slévárny. V roce 1816 získali železárnu Waldsteinové, za nichž byl podnik rozšířen a orientován také na strojírenskou výrobu. V roce 1859 přeložili strojírnu do Plzně a o deset let později ji prodali Ing. Emilu Škodovi. Stala se tak zárodkem jednoho z největších strojírenských závodů u nás. Po přestěhování hlavního závodu do nově založeného areálu na jihozápadním okraji Jižního předměstí získalo město jednu ze starých budov - strojírnu v Kovářské ulici a upravilo ji na skladiště kulis městského divadla. To však v roce 1922 vyhořelo a na jeho místě byla v letech 1922 až 1923 postavena nová budova podle >architektonického návrhu H. Zápala. Při stavbě bylo využito zdí původní požárem zničené budovy. V roce 2001 byla budova skladiště kulis a dekoračních dílen městského divadla v Kovářské ulici prohlášena nemovitou kulturní památkou.

Významným faktorem v urbanistické struktuře města, kterou doprovázejí technické památky, jsou plzeňské řeky. Kamenné nábřežní zdi regulace Radbuzy dokončené v první polovině dvacátých let byly prohlášeny za kulturní památku v roce 1994. V roce 1999 byl opraven Záhorského jez na rameni řeky Mže v Plzni-Křimicích. Je jedním ze šesti mostových poklopových jezů postavených podle projektu Ing. Záhorského na území dnešní České republiky a patrně posledním, který dosud slouží původnímu účelu (podle údajů Národního technického muzea v Praze z roku 1997). Jez v Křimicích byl postaven pravděpodobně v roce 1911 při hydroelektrárně Lobkovického panství. Není evidován jako kulturní památka, nachází se však v památkové zóně. S ohledem na velmi dobrý stav dochování a skutečnost, že se jedná patrně o jediný dochovaný objekt svého druhu dosud sloužící původnímu účelu, připravuje Státní památkový ústav v Plzni návrh na prohlášení za kulturní památku.

Důležité a silně pohledově exponované jsou ve městě se čtyřmi řekami a pěti železničními tratěmi mosty. Před rokem 1989 se tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni snažilo o systematické vyhodnocení silničních a železničních mostů na území západních Čech a zápis nejhodnotnějších z nich do seznamu kulturních památek. Výsledkem této snahy byl zápis jen jediného objektu, kterým je bezesporu velmi hodnotný, kamenný dvouobloukový most na dnešní Americké třídě v Plzni. Byl postaven v roce 1913 plzeňskou firmou Müller a Kapsa. Do seznamu kulturních památek byl zapsán v roce 1988.

Až v roce 1994 byl prohlášen za nemovitou kulturní památku Tyršův most v Plzni. Tento silniční most přes řeku Radbuzu, dokončený v roce 1933, je první celosvařovaný obloukový most na světě. Ocelovou konstrukci podle návrhu Dr. Ing. Františka Faltuse vyrobily Škodovy závody v Plzni. V letech 1994 - 1995 se uskutečnila jeho celková rekonstrukce, kterou však z památkového hlediska nelze považovat za zcela zdařilou.

V roce 1997 byl prohlášen za nemovitou kulturní památku Masarykův most v Plzni. Tento železobetonový dvouobloukový silniční most převádí městskou komunikaci přes řeku Mži. V době první světové války jej postavila plzeňská firma Müller a Kapsa. Vyznačuje se kvalitním architektonickým řešením, pozoruhodným detailem jsou kovová svítidla, zachovaná v jednom původním exempláři.

Od roku 1998 připravuje Útvar investic města Plzně opravu silničního mostu přes řeku Mži u Kalikovského mlýna v Radčické ulici. Tento ojedinělý secesní objekt byl postaven v roce 1905 rovněž plzeňskou firmou Müller a Kapsa. Je jedním z prvních železobetonových mostů realizovaných na území České republiky a ve své době to byl největší železobetonový most v Rakousku-Uhersku. Práce nebyly dosud zahájeny.

V roce 2001 podal Státní památkový ústav v Plzni návrh na prohlášení silničního mostu Sever-Jih II v areálu hlavního závodu akciové společnosti Škoda Plzeň za nemovitou kulturní památku. Tento most byl dokončen v roce 1931 a spojoval jižní a severní část hlavního závodu, mezi nimiž prochází koridor s několika železničními tratěmi. Jednalo se první silniční most s ocelovou konstrukcí úplně svařovanou elektrickým obloukem na území bývalé Československé republiky a o největší úplně svařovaný most na světě. Projekt ocelové konstrukce dodané Škodovými závody v Plzni vypracoval a její výrobu a montáž řídil Dr. Ing. F. Faltus (později profesor ČVUT). Most se v současné nepoužívá vzhledem ke špatnému technickému stavu příjezdových ramp; stav ocelové konstrukce je zatím celkem dobrý (most je dosud v podstatě v původním stavu). Památková ochrana by jej měla uchránit před případnou unáhlenou likvidací.

V roce 1993 podal Památkový ústav v Plzni návrh na prohlášení areálu železniční zastávky Plzeň-Jižní předměstí. Hlavním důvodem k podání návrhu byla záchrana nevyužívané odjezdové budovy. V navrženém rozsahu byl prohlášen za kulturní památku v roce 1995.

Návrh na prohlášení areálu železniční stanice Plzeň-Hlavní nádraží podal Památkový ústav v Plzni v roce 1994. V tomto roce bylo v součinnosti s památkovou péčí opraveno hlavní průčelí a odjezdová hala výpravní budovy z roku 1907. Dílčí opravy a úpravy výpravní budovy se prováděly i v následujících letech (oprava kanalizace, plynová kotelna, adaptace různých pronajímatelných prostor a podobně). V roce 2000 Ministerstvo kultury České republiky prohlásilo areál za nemovitou kulturní památku. V roce 2001 byly zahájeny takzvané předrevitalizační úpravy, spočívající v opravě nástupišť, původních přístřešků s litinovými sloupy a otevřené příčné haly mezi druhým a třetím nástupištěm včetně nového osvětlení, opravy dešťové kanalizace atd.

Na základě návrhu Památkového ústavu v Plzni z roku 1994 byl v roce 1995 prohlášen za kulturní památku areál železniční zastávky Plzeň-Nemocnice (dnes Plzeň-zastávka) na trati Plzeň - Železná Ruda. Nejvýznamnějším objektem tohoto areálu je výpravní budova, jejíž architektonický návrh byl ovlivněn kubismem. Interiéry vestibulu s mnoha pozoruhodnými detaily jsou dosud velmi dobře dochovány.

Na severním Plzeňsku patří k nejvýznamnějším technickým památkám kamenný dvouobloukový most přes řeku Střelu v Rabštejně nad Střelou. Byl postaven z místní břidlice a hrubozrnného pískovce pravděpodobně v první polovině 18. století. Špatný technický stav a neexistence jiného silničního spojení v daném směru vedla správce mostu na počátku devadesátých let k přípravě jeho celkové opravy. Přestože požadavky na ochranu této památky byly v podstatě neslučitelné s platnými normami pro most na silnici dané kategorie, podařilo se postupně dospět k oboustranně přijatelnému řešení. Oprava byla provedena v roce 1993 a za daných okolností lze její výsledek považovat za velmi dobrý. Přes poměrně intenzivní provoz nebyly dosud zjištěny žádné poruchy, které by svědčily o nepříznivém vlivu ztužujícího železobetonového roštu vloženého při opravě pod vozovku na původní konstrukce mostu. Toto řešení bylo kompromisem, který doporučil autor oponentního posudku prvního projektu předloženého památkové péči.

Až do sedmdesátých až osmdesátých let 20. století bylo na severním Plzeňsku v činnosti několik velkých uhelných dolů. Do seznamu kulturních památek však byly zaneseny jen některé hornické kolonie, objekty související s těžbou nikoliv. Proto zahájil památkový ústav jejich postupnou dokumentaci. V polovině devadesátých let bohužel došlo k demolici několika budov, které tvořily jádro nejhodnotnějšího z dosud dochovaných areálů - Jubilejního dolu ve Zbůchu u Plzně, postaveného v letech 1906 až 1908. Byl to největší důl na Plzeňsku a v době svého vzniku patřil k nejmoderněji zařízeným uhelným dolům v Rakousku-Uhersku. Těžba zde byla ukončena ve druhé polovině sedmdesátých let. V roce 1999 provedl Památkový ústav v Ostravě plošné vyhodnocení dochovaných stavebních památek uhelného a rudného hornictví. Následně zpracoval návrhy na prohlášení mimo jiné areálů Jubilejního dolu ve Zbůchu a budov bývalé elektrárny ELÚ II Škodových závodů v areálu dolu Krimich I v Nýřanech. Budovy bývalé elektrárny, postavené podle kvalitního architektonického návrhu v době první světové války, později součást podniku Likona Nýřany, byly bohužel v roce 2001 zbořeny v souvislosti s prodejem areálu zahraničnímu zájemci.

K nejvýznamnějším technickým památkám jižního Plzeňska patří kamenný, původně gotický, tříobloukový most přes Radbuzu v Dobřanech. V letech 1993 - 1994 byla provedena celková, z památkového hlediska citlivá oprava. V roce 1992 a 2000 byl opraven most přes řeku Úslavu ve Štáhlavicích v areálu zámku Kozel. Tento most s ocelolitinovou obloukovou konstrukcí a kamennými předmostími, postavený pravděpodobně kolem roku 1890, patří k nejstarším dochovaným objektům svého druhu v regionu. V nedávné době se podařilo zabránit přejíždění automobilů a most slouží především návštěvníkům zámku Kozel na pěší trase mezi parkovišti a zámeckým areálem.

V polovině devadesátých let byl prohlášen za kulturní památku mlýn čp. 14 v Mítově s dochovaným zařízením z 19. století. Ve stejné době bylo obnoveno vodní kolo.

Hamr v Dobřívě na Rokycansku se považuje za nejvýznamnější památku svého druhu v České republice. Ještě za druhé světové války se zde vyrábělo zemědělské nářadí, v roce 1949 byla výroba zastavena. Na krátkou dobu byla obnovena ještě v roce 1955. Na počátku šedesátých let se dokonce uvažovalo o jeho demolici. V roce 1963 byl však prohlášen za kulturní památku a byla zahájena celková oprava vlastní stavby i dochovaného zařízení. V roce 1967 byl zpřístupněn veřejnosti. Dosud je ve správě Okresního muzea v Rokycanech. V roce 1998 až 2001 byly opraveny dřevěné vantroky a staticky zajištěno zdivo.

Ve druhé polovině devadesátých let probíhala postupná obnova jedinečného patrového roubeného mlýna z konce 18. století v Ostrovci. V roce 2001 byl opraven plášť barokní obytné budovy mlýna čp. 1/III v Rokycanech.

Nově prohlášenou technickou památkou na Rokycansku je jednoobloukový kamenný silniční mostek přes potok v Terešově.